Krátce po 15.březnu,prakticky až do léta 1939,nejel od Prahy k Moravské Ostravě ani jeden vlak,který by nevezl skupinku československých letců a dalších vojáků.My jsme se zbaběle Hitlerovi vzdát nechtěli.Všichni jsme chtěli jít tam,kde se bude proti fašistům bojovat.Bylo nám jasné,že teď přijde na řadu Polsko.Kolem Ostravy a v jejím blízkém okolí probíhala tehdy hranice Protektorátu Čechy a Morava a její přechod byl relativně snadný.Navíc tu bylo silné odbojové hnutí,které ovládalo řadu ilegálních cest.Nejčastěji používaná byla železnice.
Odcházeli jsme s kamarádem Bohumilem Netopilem,pilotem předválečného 2.leteckého pluku,za pomocí sokolské organizace.Prostředníkem,jehož jméno jsme se dozvěděli až po válce,byl olomoucký sokol Všetička.Dal nám adresu železničáře,nějakého pana Sochorka.Bydlel v Ostravě na Nádražní třídě číslo 12,to si pamatuji dodneška.Podmínkou bylo,že odejdeme hned následujícího dne ,29.června 1939,protože to prý je poslední možný termín pro tento způsob přechodu hranic.
Ráno jsme odjeli z Olomouce vlakem do Ostravy.Veškeré svoje věci jsme měli v aktovce a za košilí každý z nás opatroval jediný doklad-zápisník letů.Ten byl velice důležitý,jinak by nám nikdo neuvěřil ,že jsme opravdu letci.
V Ostravě jsme našli udaný dům a zazvonili.Pan Sochorek nám přišel otevřít.Prokázali jsme se heslem TURNUS F. Nevím,kdo to tehdy vymyslel.Zpočátku nám to připadalo,jako když jsme si v dětství hrali na Indiány.Ale heslo bylo v pořádku a pan Sochorek nás pozval dál.Vyměnil nám koruny za zloté a upozornil nás,že ani tu aktovku nesmíme s sebou mít.Tak jsme si vzali opravdu jen to nejnutnější a zbytek nechali u něho.Řekl,abychom večer,ve třičtvrtě na devět,přišli k mostu u seřaďovacího nádraží.Tam na nás bude čekat železničář,který nám dá další informace.
Ve stanovený čas jsme byli na místě.Postarší železničář pokynul,ať jej následujeme.V houstnoucí tmě jsme podlézali soupravy nákladních vlaků a snažili jsme se neztratit z dohledu svého průvodce.Dovedl nás až k osobnímu nádraží a ukázal na osvětlený rychlík.
Ten odjede v devět do Bohumína-řekl.Schovejte se tady za tím barákem a až se dá do pohybu,trapem naskočte do posledního vozu.Tak hodně štěstí.
Než jsme mu stačili alespoň poděkovat,zmizel.Poslední vůz soupravy byl od naší skrýše vzdálen asi 50 metrů.Peron byl liduprázdný,osvětlený silnými světly.Devátá hodina dávno minula,vlak se nehýbal.Dovedete si představit, jak jsme znervózněli. Pak se nám zdálo,že slyšíme pískat lokomotivu.Mysleli jsme si,že se vlak už musí rozjet.Nevydrželi jsme na místě,přeběhli nástupiště,naskočili do posledního vozu a schovali se do záchodku.Jenomže vlak se pořád neměl k odjezdu.Najednou jsme zaslechli kroky a otevírání dveří vagonu.To je konec,blesklo mi hlavou.Hlídka nás viděla.Kdosi zaklepal na dveře záchodku a hulákal: Otevřete!No nazdar,je to tady!Krčili jsme se jako myšky a taky jsme se jako v pasti cítili.Bohouš ukázal na okno.Zavrtěl jsem hlavou -otevřít nejde.Za dveřmi byl stále větší randál,ozvaly se kopance a rány pěstí.Co dělat?
Naštěstí se rychlík rozjel.Tak teď už nás nedostanou.Rozrazili jsme dveře a před námi stál železničář.Podle trubky,která mu trčela ze služební tašky,muzikant.Měl řádně upito,vracel se ze služby domů na zabrané území.Strašně nadával na beckovské Polsko a divil se,že tam utíkáme.Neměli jsme náladu na nějaké politické diskuse,raději jsme se mu hleděli ztratit.
V Bohumíně čekal na nástupišti tajný policajt a na první pohled odhadl,co jsme zač.Odvedl nás na strážnici.Ptal se,jestli v Ostravě nebylo gestapo a sepsal s námi krátký protokol.Zápisky letů,které jsme mu ukázali,si prohlédl a vrátil nám je.Poláci se k nám chovali dobře,ubytovali nás v bohumínském Turistickém domě a stravovat jsme se mohli v policejní jídelně.Kromě prvních tří dnů,kdy jsme se nesměli vzdalovat,jsme se mohli pohybovat po městě i okolí.Sepsali s námi i podrobnější protokoly a 10.července 1939 nás odeslali na československý konzulát do Krakowa.
Jeho pracovníci byli po 15.březnu 1939 postaveni před nelehký úkol,protože počet těch ,kteří odešli za hranice,neustále rostl.A lidi bylo třeba někde ubytovat,zabezpečit pro ně stravu a konečně dohodnout se s polskou vládou,jak jich bude možno využít.Ono to vše vůbec nebylo jednoduché…….

Autor: Martin Horný