Napsal A. Vrána
Přepsala Anna Habartová
Pravdivá povídka o maskotu 312. ČS peruti, letky B
(Rozlet, 1947, r.3.,č. 2)

Doma
Byla jsem doma nejmladší ze šesti. Pokřtili mě na jméno Simka. Jak na to jméno přišli, nevím sama, ale snad víte, jak tomu bývá, do jaké míry o tom sami rozhodujeme. Moje máma se o mě starala velmi pečlivě (chudáka, už ji asi nikdy neuvidím), až do dne, kdy naše paní domu začala o mně pochybovat. Pokud jsem zaslechla, říkala, že jsem poslední a že si se mnou neví rady, a že mě nikdo nechce, že jsem strašný neposeda, ukrutný uličník, že ji stojím mnoho peněz a že přede mnou nic neobstojí a prostě, že musím pryč, nebo ….. nebo co? To už jsem nepochopila. To mě byly čtyři měsíce. Moje dětství bylo tak krásně a nikdy nezapomenu na dny s mámou, na naše hry. Nechala si dělat se sebou všechno možné a jen když jsem ji kousala do ucha, rázně mě zastavila.

Rukuji
Čas rychle plynul až do osudného dne, kdy mi paní domu přinesla nový, žlutými knoflíčky pobitý obojek a řemínek. Časně ráno mě zavolala, dostala jsem suchou snídani, žádné mléko jako obvykle a společně s dcerou paní domu, která byla důstojnicí dobrovolné ženské služby v Royal Air Force, vydaly jsme se na nádraží, aniž mi řekly, že rukuji. To bylo 11. listopadu 1942.
Narukovala jsem tak na stanici RAF Churchstanton, nedaleko města Taunton. Přijali nás dva důstojníci a rozhodli o mně, že nastoupím u 312. československé peruti s přidělením k letce ,,B“.
Hrklo to ve mně, protože jsem měla strach, co se se mnou bude dít. Ještě jsem se nevzpamatovala z překvapení a již mě vedl jeden z důstojníků-pilotů do zvláštní místnosti. Než jsem se nadála, vysoukal si na mě rukávy a vstrčil mě do vody. Hrůza hrůzoucí, kolik jsem prožila strachu, bála jsem se, že mě chce utopit. Nechtěl mě nechat plovat, plakala jsem a volala mámu, ale marně. Vody ve velké bílé míse bylo málo a tak jsem se trochu uklidnila, když náhle ten člověk mě začal něčím žlutým mazat. Dělalo to mnoho pěny, pak něčímsi chlupatým dřel můj kožíšek. Nebolelo to a dokonce jsem měla celkem příjemný pocit, zvláště proto, že voda byla vlahá. Pak mě opatrně z vody vyndal, do něčeho zabalil, osušil a odnesl do prvního poschodí, do pokoje kde bylo několik lůžek. Zde mě uložil do nějaké přikrývky na proutěném křesle a dovolil mi vystrčiti jen nos. Nějak mi hrozil, něco v nesrozumitelné řeči nařizoval a odešel.
Celá jsem se pod přikrývkou rozklepala rozčilením, smutkem a strachem. Ale za okamžik byl již onen člověk zpět, usmál se na mě, to asi proto, že jsem se na křesle ani nepohnula. Dokonce mě i pohladil, tak nějak měkce, a před mým čumákem mi podržel misku s teplým mlékem. Vonělo, měla jsem hlad, ale bála jsem se pít. Vůně mléka dodala mi sice odvahy, ale očima jsem ho stále střežila, protože jsem si nebyla jista.
Pak přišli další důstojníci, hladili mě, nazývali mě malým pejskem, ale to již byl večer a usnula jsem s velkým žalem v srdci a nejistotou co bude dále. Tak skončil můj první den v Royal Air Force. Druhý den mě přestali volat Simka, ale říkali mi Dana. Rychle mě překřtili.

Elementární výcvik
Čas plynul, zvykla jsem si na nové prostředí, měla jsem velké pohodlí, výtečnou stravu a často mi bylo dovoleno si hrát. Můj pán, to je ten, co mě koupal při mém příchodu, každý den mě něčemu naučil. Byl však velmi přísný. Když jsem vykonala dobře, co mi poručil, odměnil mě vždy něčím sladkým, co nazýval cukrem. Velmi dbal na moji čistotu, koupil mi velký, hustý kartáč a hřeben a denně jsem byla pěkně učesána. Za špatného počasí jsem musila být nejdříve důkladně očištěna od bláta, než jsem směla do pokoje, na svoje křeslo. Ale mé mládí bylo vyplněno i častým ,,řezem“. Nikdy jsem nepochopila proč. Mohla jsem si hrát s některými předměty a tak když jsem na příklad dělala kousky z balíčku, který můj pán přinesl z města, bylo zle. Jekési košile RAF, prý nové, v tom byly, jak jsem se později dověděla. Seřezal mě, bolelo to moc, ale jedno mu přiznám. Jinam mě nebil než přes zadek. Moc huboval při tom, prý peníze vem čert, ale ty body? Co to je, dodnes nevím. No a tak se to opakovalo u nových bačkor, báječná s nimi byla zábava, i s jinými věcmi, až jednou, to bylo velmi zle.
Byla jsem sama doma a na stole byl opět balíček. Vzala jsem si jej, překousala šňůrku, a ejhle uvnitř bylo asi šest menších balíčků. Pěkná vůně z nich šla, taková klihová, a moc pěkně se to páralo. Bavila jsem se asi hodinu a už mě to ani netěšilo, byla toho už celá kupa, samý papír, když můj pán se vrátil. Zůstal stát ve dveřích, neřekl ani slovo, začal měnit barvu z červené na bílou a zpět. Ach, ty jeho oči!
Ihned jsem poznala, že je zle a strachem z příštího jsem začala dělat loužičku a zalezla jsem pod stůl. Ale můj pán mě rychle vytáhl, vzal plácačku na přikrývky a tím silným koncem mě řezal, ale tentokráte zadek nezadek. Jejej, to to bolelo, plakala jsem, naříkala, až se sousedé přišli podívat, co se stalo. Říkali pánovi, ať již toho nechá, ale on nedbal až se unavil. Něco těm ostatním vysvětloval, že prý to byly Čapkovy překlady vypůjčené od Zigmundů, podepsané od samého Čapka, jak prý to má nahradit, že tomu nikdo neuvěří a Bůh ví, co ještě. Nevnímala jsem, celé tělo mě bolelo.
Pak mě uvázal v rohu pokoje ke skříni, dal mi misku s vodou a tam jsem zůstala 24 hodin bez jídla. Nikdo si mě nevšímal, žádný na mě nemluvil, ačkoliv jsem ocáskem dávala najevo, že už mě to nebolí a že může býti zase dobře.

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část
cs Czech
X