Napsal A. Vrána

(Rozlet 1947, r.3., č.5)

Všichni mě měli rádi, nejvíce však velitel. Na každý hon bral nás oba s sebou, mě i pána.

Na dovolené

Velkou výjimkou bývalo, že můj pán mě nevzal s sebou. Směla jsem s ním všude, ba i na dovolenou. Jednou jsme jeli na dovolenou do Londýna. Ubytovali jsme se v hotelu, můj pán mě zapsal i do knihy návštěv a v pokoji, který nám byl přidělen, bylo i zařízení pro mne. Měla jsem v koutku rohožku s přikrývkou a bílou miskou na vodu. Několik dní rychle uplynulo, chodili jsme na procházky a velmi dobře se pamatuji, jak se za námi lidé ohlíželi, to asi proto, že nám to s pánem moc slušelo. Nikdy, ani v tom největším ruchu nevedl mě na řemínku, nosila jsem si ho sama a když jsme přecházeli ulice, ani o půl kroku jsem nezůstala za pánem.
Náhle však přijela za námi jedna „lady“ a ihned jsme začali balit. Cestou na nádraží můj pán mi koupil hroznou věc. Nazýval to košík. Nastrčil mi jej na nos a zapnul za hlavou. Mohla jsem sice dobře dýchat, ale moc mi to překáželo na nose. Ačkoliv jsem to chtěla odhodit, nešlo to i když jsem si packou pomáhala. Ale můj pán moje snahy zastavil přísným zákazem. Na nádraží koupil mi jídzenku, připevnil ji k závěsce, na kterou napsal moji adresu a celé to připnul ke kroužku mého postroje. Pak jsme šli na nástupiště, kde již stál vlak.
Nastoupila jsem do služebního vozu, rozloučila jsem se s pánem i tou „lady“ co pro nás přijela. To byla výjimka. Obyčejně jsem ve vlaku jezdila s pánem v témže oddělení jako on. Tentokráte průvodčí mě vzal a nedovolil, abych šla s pánem. Nastal shon před odjezdem, všude plno lidí nastupovalo a v tom shonu ztratila jsem pána a jeho „lady“. Mě bylo hej, měla jsem svoje místo, ale o pána jsem měla obavy. Konečně dostal-li místo, patřilo mu to, měl se mě držet. A tak jsme vyjeli. Cestovala jsem asi dvě hodiny, když na jedné stanici mě průvodčí odvedl do jiného vlaku, kde mě odevzdal dalšímu. Při přestupování jsem se dívala, zda zahlédnu svého pána, ale neviděla jsem nic. Byla jsem neklidná nejistotou, aby se mu něco nestalo. Ale průvodčí mě uklidnil, dokonce mi donesl i vodu a za další jízdy rozdělil se se mnou i o svačinu.
Dojeli jsme tak až do města Chester, kde mě odvedli k východu. Tam na mě čekal neznámý starý pán, převzal mě od průvodčího a odvedl mě do auta a společně jsme jeli za město do krásného domu, kde nás očekávala stará paní. Odvedli mě do pokoje, odepjali mi košík i postroj, dali mi najíst a dovolili mi, abych si odpočinula po dlouhé cestě. A tak jsem zůstala v cizím domě, ale u hodných lidí po celé příští dva dny. Na večer třetího dne přijel můj pán společně s jeho „lady“. Všichni jsme měli radost, že jsme zase pohromadě, zvláště jí, ačkoliv jsem dosud svému pánu neodpustila, že se mi tak ztratil. Kdyby se mě byl držel, mohl zde být zavčas a nemusel se trmácet po celé dva dny.

Nebezpečný let

Jednou jsem myslela, že je se mnou konec. Letěli jsme kamsi velmi daleko, celé hodiny to trvalo. Měli jsme velký letoun, ve kterém jsem se mohla procházet. Mimo mého pána bylo v něm ještě šest letců. Všichni seděli a dívali se z oken. Nebylo toho zrovna moc vidět, jen moře a k tomu ještě pršelo, ale oni všichni měli nosy připlácnuté až na skla oken. Mě to nebavilo a chodila jsem po celém letounu. Občas jsem se podívala dopředu, kde seděl můj pán a držel tam nějaké kolečko jako v autu, jenže s tímhle tolik netočil.

Fotografie z knihy: Letec Karel Vašátko – Adolf Vrána

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část