Napsal A. Vrána(Rozlet 1947, r.3., č.3)

Moje služba
Seznámila jsem se postupně s letištěm, všemi piloty, mechaniky, s kovovými ptáky-letouny, které všichni nazývali Spitfiry. Nebála jsem se jejich vrčení a věděla jsem brzo, který komu patří. Můj pán často býval s nimi pryč, odlétávali na celé hodiny, zatím co mě bylo uloženo vyčkávat pánova návratu v jeho kanceláři. Věděla jsem vždy, když se něco chystalo, zvláště většího. To přišlo k nám do pilotního baráku mnoho jiných pilotů, dlouho si vyprávěli a prohlíželi velkou mapu, na níž bylo mnoho čar. Nestačilo to a ještě náš velitel, byl to ten co o mně rozhodl při mém narukování, vše doplňoval, někdy i velmi přísně, podobně jako můj pán, když mě něčemu učil. Říkali mu ,,sir“, jiní ,,náš squadron leader“, ale většinou Tomáši.
Když skončil, piloti se rozešli a u nás v pilotním sále nastalo ticho, ale ne na dlouho. Pak můj pán obyčejně rozdával malé balíčky, prý s jídlem a penězi: ukládali si je velmi pečlivě do žlutých plovacích vest a čekali až do okamžiku, kdy na druhé straně letiště vystřelili. Pak mi všichni utekli, aniž jsem se směla za nimi podívat. Pro mě nastalo dlouhé čekání, neměla jsem to ráda a ani perutní pes Kitl mě neobveselil. Byl to starý bručoun.
Chodila jsem s piloty do služby, vlastně jezdila, ale často mě to unavovalo. Musela jsem vstávat brzo, často i před třetí hodinou ranní. Chodívala jsem občas na procházky do parku, většinou s mým pánem, který mě později brával všude. Také do kina, ale to mě nebavilo, obyčejně jsem tam spala. Naučila jsem se ještě mnoho věcí, nosila jsem si na procházky svůj řemínek nebo polínko, ale vždy na levé straně u pánových nohou a nesměla jsem se courat vzadu ani utíkat vpřed. Většinou jsme ale jezdili autem. To mě moc bavilo, zvláště proto, že jsem směla sedět vedle svého pána a směla jsem se dívat z okna. Lidi, to bývala ,,bašta“, ten čestvý vzduch, když se jede a těch všelijakých vůní, můj pán říkával, že dělám ,,čuchačku“.

Můj první let
Horší to bylo, když jsem s pánem prvně letěla. Už jsem seděla na prvním sedadle a čekala, že poletíme, protože motor vrčel. Náhle však přišel nějaký důstojník a ptal se mého pána, vezme-li ho s sebou. Kam, to se nepamatuji. No a tak mě můj pán vzal a strčil mě za sebe do místa pro kufry. Bylo tam dusno a z celého letu jsem nic neměla, jenom to vrčení a slabo od žaludku. Fuj, ani na to nechci vzpomínat. O moc lepší to bývalo, když jsme létali na takovém letounu, který měl okénka jako má auto. To byla podívaná a přála bych vám vidět vše, co já. Teď, kdy toho už mám moc za sebou, už mi to ani nepřipadá, ale tenkráte, to vám nemohu říci, to se musí prožít.

Zkušenosti z Orknejí
Procestovala jsem toho mnoho, poznala jsem celou svoji domovinu, celé britské ostrovy, zem i moře, byla jsem na jihu, západu a i na Orkneje jsem se dostala. To mě připomíná, že tam mě nechtěli pustit do jídelny, kam chodil můj pán, ale pro mé chování, hlavně však pro mé vzdělání, udělali výjimku a směla jsem všude. Došlo k tomu takto:
Mnoho velkých letounů přeneslo nás s našeho letiště Churchstanton daleko na sever na ostrovy Orkneje. Dlouho jsme letěli a říkalo se, že letíme na odpočinek. Po přistání na letišti Skeabray vyskočila jsem z letounu první, abych se proběhla a protáhla unavené tělo, které jsem měla vždy při stěhování staženo postrojem s bandalírem utvořeným z mé přikrývky, na jejímž vrchu jsem měla upevněnu svoji misku, zrovna tak jako vojáci. Po vyložení zavazadel hlídala jsem trpělivě kufry mého pána, který někam odešel, ale velmi dlouho se nevracel. Zatím ale můj dobrý známý, des. Vorel, přišel pro pánova zavazadla a tak vzhledem k tomu, že jsem neměla nic na práci odešla jsem také pryč, hledat svého pána. Věděla jsem, že je buď někde v kancelářích nebo v důstojnické jídelně. Proto jsem se rozhodla nejdříve hledat v jídelně.

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část