Napsal A. Vrána

(Rozlet 1947, r.3., č.6)

Jeden z těch letců, co seděl hned za mým pánem, občas klepal na stole na něco, čemu říkali klíč. Ale asi mu to moc nešlo, nebo to neuměl. Pak vytahoval ze stolečku bedničky plné drátků a sklíček a něco na tom spravoval. Dívala jsem se se zájmem na něho a když se nedíval, podívala jsem se dovnitř. Bylo tam ale tma a proto jsem si vše pořádně očichala. Najednou se blýsklo, prsklo to, dostala jsem hroznou ránu do nosu, celým tělem mně něco projelo a mrsklo to se mnou tak, že jsem málem porazila toho, co to tam spravoval. Bez dechu jsem zůstala ležet, viděla jsem, že mě pán zvedá, ale hnout jsem se nemohla. Teprve za chvilku jsem se vzpamatovala, ale netrvalo to dlouho a bylo zase dobře. Tentokráte jsem nebyla bita. Jen můj pán mi řekl: Čum z okna ven a nestrkej nos telegrafistovi do fidlátek.
Po návratu zaslechla jsem, že se můj pán vyptával zdali neztratím čich, ale co se dozvěděl, nevím. Čich jsem neztratila, ale na tu ránu do nosu do smrti nezapomenu.

Konec války

A tak jsem válčila po celá léta z různých letišť, ba i nad Francií, nalétala jsem celou řadu hodin, seznámila jsem se i s německým střelným prachem a čas mi rychle běžel až do dne, kdy všichni lidé tancovali, vyvěšovali prapory, smáli se, objímali se, podávali si ruce a zařizovali „párty“. Tomu jsem nerozuměla. Všichni říkali, že je konec války, že je mír. Ale můj pán mi stále opakoval, že poletíme domů. Sháněl pro mě nějaké papíry, povolení a myslím si, že protože jsem byla z dobré rodiny, řádně očkována (můj pán nebyl a proto ihned jel k lékaři) proti všem nemocem, jak bylo nařízeno také přihlášena, dostal můj pán pro mě písemné povolení a to až z „Fighter Command“ v Londýně. Říkal mi, že to bylo velmi těžké a ať si to pamatuji.
Jednoho dne, bylo to již koncem léta roku 1945, šla jsem se svým pánem do jídelny, kde bylo mnoho lidí a kteří nás již čekali. Tam mi náš velitel – Angličan, četl, co jsem vše dělala za ta léta a nakonec mi připnul něco na krk ze stříbra. Moc mi děkoval, podal mi packu a přidal vuřta. Pak se to opakovalo s mým pánem, jenže tomu dali stříbrný půllitr, ale na vuřta zapomněli. Polovic mého jsem mu dát nemohla, protože jsem ho snědla najednou. Pak všichni tancovali a já jsem z toho měla moc dobrou zábavu, chytala jsem pánovy nohy. Byla to další výjimka.

Návrat domů

Za dva dny nato jsme letěli velkým bílým letounem, říkali mu Liberator, někam daleko, domů, do Prahy. Cestou jsem se moc bavila, ukazovali mi kde jsme, jak dlouho ještě poletíme a vůbec bylo to prima. Každý mi něco dával. To dříve, za jiných letů nikdy nebývalo, nikdy to nedělali.
V Praze jsme se dlouho nezdrželi. Brzy jsem s pánem opět někam jela, říkal opět domů do hor. Tam nás moc lidí čekalo, vítali nás, dávali nám kytičky, ale pro mě vuřta nikdo neměl. Ubytovala jsem se v domě rodičů mého pána, u lidí moc hodných a jsem s nimi až dosud. Zvykla jsem si na ně, ale jedno mě moc mrzí. Můj pán mi řekl, že jsem dočasně demobilisována. Jen občas přijede se na mě podívat, zůstane se mnou den a zase odjede. Je mi vždy po něm smutno, ale těším se, že zase přijede. Často se snažím jít s ním, když odjíždí, ale nesmím.
Můj pán se vymlouvá, že nemá byt, ale to jsme už zde přes rok a stále to opakuje. Dosud mi v Praze nenašel moji „chrápačku“, totiž tak my s pánem nazýváme můj kouteček na spaní. Ono prý to je moc těžké, že prý si musí vařit sám a já prý bych to ani nejedla. Do služby že bych prý také nemohla. Auto nemá a v pouliční dráze nesměla bych jezdit, ale tomu nevěřím, protože na celém světě, kde jsem byla, směla jsem jezdit ve všem, jen zde ne. To je asi pánova výmluva a tak nevím, mám-li tomu věřit či ne.
Tak bych byla ráda, abychom zase byli spolu jako dříve za války. Teď když je mír, nejsem více šťastna bez svého pána a letecké služby. Tak si někdy myslím, že i jemu musí být smutno, když je stále sám. Ze srdce si přeji, aby nám oběma někdo pomohl, zvláště mně, dříve než zestárnu.

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část
cs Czech
X