Napsal A. Vrána

Rozlet 1947 (r. 3, č. 20)

Zahájila jsem invasi

Už od samého začátku roku 1944 měla jsem hodně práce. Chodila jsem s pánem pravidelně do služby plnila jsem svoje povinnosti, ale i v půldnech našeho volna zúčastňovala jsem se návštěv, které můj pán vykonával. Musím však říci, že návštěvy mi nijakou radost nečinily. Vůbec jsem se nebavila. Pán obyčejně sedával ještě se třemi přáteli u malého stolku a hrávali si s obrázky, které nazývali karty. Vždy na konec ujišťovali jeden druhého, že se moc pobavili, že to bylo skvělé a někdy si dokonce i blahopřáli. Celkem vzato, celé té jejich zábavě jsem nerozuměla. Většinou u stolečku seděli, vyjma ojedinělých slov vůbec nemluvili, ale zato na konec tvrdili, že jejich hře, kterou nazývali „bridge“, se žádná nevyrovná. Myslím si, že to s tou hrou a zábavou nebylo valné, obyčejně lidé se mlčením příliš nepobaví.
Později, když už bylo tepleji, trávili jsme svá volná odpůldne u moře. To bylo značně lepší. Koupali jsme se, slunili, hráli si v písku, někdy i s míčkem, a to zvláště když s pánem jeli jeho kamarádi. Moc mě bavilo, když mi pán házel kus dřeva daleko do moře a pak jsme o závod pro něj plavali. Jedenkráte když jsme s pánem opět závodili v plování, začal se mi pán potápět, opět se vynořil a nedělal mi tím žádnou radost.
Neměla jsem to ráda a nevěděla jsem kdy a kde zase vyplave. Snažila jsem se ho proto dosáhnout a přidržet ho nad vodou. Nedostihla jsem ho však tak, abych ho chytla za vlasy a jen asi dvakráte jsem do něho strčila pacinkou. Ale i to stačilo. Ihned toho potápění nechal a plaval na břeh. Tam se začal prohlížet. Na prsou měl asi šest krvavých pruhů, prý bolestivých a říkal, že jsem ho poškrábala. Ale to byla jeho vina, nemusel se potápět a mě tak ošklivě strašit. Já to nezačala.
Čas rychle běžel a náhle jsme přestali mít i ta volná půldne. Můj pán zůstával na stanici i když nevykonával službu ve své kabině. Sedávali jsme před důstojnickou jídelnou, jako bychom něco, nebo někoho trvale čekali. Dosti často jsme sice dostávali návštěvy, ale jen nakrátko. Co se dělo, to jsem nevěděla a ani v tyto dny se mi můj pán mnoho nevěnoval. Odejel-li na kratší čas, nebral mě s sebou jako obyčejně a prostě já jsem v tom všem tušila nějakou čertovinu.
Jako dnes se na to pamatuji, bylo to 5. června 1944 navečer, horkého dne, kdy jsem byla s pánem ve službě. Seděla jsem na své lavičce kabiny a dívala se do operační místnosti. Jak u nás v kabině, tak dole v operační hale byl nějaký divný klid. Lidé nemluvili, i amplion na zdi byl tichý a můj pán trvale strkal nos do těch velkých, modře světélkujících lamp. Jak se tak dívám kolem, aby mi nic neuteklo, vidím, že na stolečku před pánem bliká právě světýlko. Nebzučelo jako obvykle a pán byl k němu obrácen bokem, prostě ho neviděl.
Můj nepopsatelný pocit a nedůvěra, kterou jsem měla za posledních několik dní, vedl mě k tomu, že jsem seskočila z lavičky a předními běhy zvedla jsem se na pána, abych ho upozornila, že volá světlo, na kterém obyčejně přijímal rozkazy. Nebyl zrovna potěšen, že ho vyrušuji, ale jakmile uviděl světlo, vzal telefon a již rychle odpovídal: Yes…… yes…. a pak řekl very good sir, at once!
A teď začal shon. Poplašný zvon řinčel, lidé sběhli se na svá místa, všude se ztlumilo světlo, ještě více se rozzářila modrá světla přístrojů a všichni lidé čekali v jakémsi povznesení. Všude bylo ticho, že i letící mouchu bylo slyšet.
Můj pán přijímal hlášení co, kde a jek je hotovo a stále jen opakoval na vše „děkuji“. A tak to trvalo asi půl hodiny. Pak se vše rozběhlo jako mnohokráte před tím, jen s tím rozdílem, že lidé byli více tišší a pracovali velmi rychle. To už jsem nestačila sledovat. Pro mě to byl naprostý zmatek, ale můj pán zdál se velmi spokojen a velmi šťasten.
Snad jsem se ani nepohnula ve svém koutečku až do doby kdy přišel náš velitel a kterého jsem šla v kabině uvítat. Jindy to dělával můj pán, ale tentokráte se nenechal vyrušit. Pokračoval ve své práci. Velitel zůstal stát a díval se dosti dlouho na pánovu práci, dolů do operační haly a teprve když můj pán měl maličko času, velitel ho oslovil: „Tak vám gratuluji, zahájil jste D-Day.“
Můj pán poděkoval ale dodal, že vlastně jsem to zahájila já, jelikož jsem já uviděla světlo, kterým to začalo. Nato náš velitel mi potřásl packou, pohladil mě a pak jsme se společně dívali na vše až do časného rána.
Tak jsem tedy byla svědkem toho, čemu lidé později říkali invase. Můj pán mi druhého dne řekl, že mi děkuje za upozornění a že jsem udělala záslužný kousek. No nevím, byla bych to udělala i kdyby se bylo jednalo o jednotlivý letoun. Víte, tak tomu je u nás letců vždy, proto mi tak přirostli k srdci, že u nich vždy a všude platí „Všichni za jednoho a jeden za všechny!“
Pokračování příště…

P.S. Neměla jsem již fotografii Dany k článku, tudíž na této fotografii je Gen. Miroslav Štandera s Daniným kamarádem z 312. perutě, bručounem Kitlem a s neznámým tmavým psem. (Zdroj: https://akletkov.cz/hi…/osobnosti/general-miroslav-standera/)

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část