Napsal A. Vrána

(Rozlet 1947, r.3., č.4)

Cestu jsem neznala, ale můj instinkt mě vedl k budově jídelny RAF. Vešla jsem do haly, kde jsem si chtěla nejdříve odložiti svoje břímě, ale nešlo to bez pánovy pomoci a tak jsem se rozhodla jíti rovnou do klubovny s úmyslem, že zde na pána počkám. Nebylo tam moc lidí a takřka nepozorována šla jsem do rohu místnosti, kde jsem si vybrala klubovku v jaké sedával můj pán. Posadila jsem se a měla jsem pěkný výhled po celé místnosti, hlavně však na dveře. Tak jsem vyčkávala pánova příchodu.
Dlouho ale nešel a důstojníků v místnosti přibývalo, aniž si mě mnoho všímali. Později, to bylo již myslím před polednem, protože jsem měla už hlad, přišel jeden důstojník, prý pobočník velitele letiště a ihned se vyptával ostatních čí jsem, kdo mě přivedl i přes zákaz voditi psy do důstojnické jídelny, prý musím jít ven a vůbec byl nepříjemný. Nikdo mu ale nedal odpovědi, žádný mě neznal a z naší perutě zde dosud nikdo nebyl. Pobočník mi dokonce nařizoval, abych šla ven. To jsem nechápala a ani jsem se nepohnula.
Snažila jsem se mu dát najevo, že se dovedu chovat, posadila jsem se a prosila jak jen nejlépe jsem dovedla. Překvapila jsem tím všechny přítomné, ale na něho to vliv nemělo. Zavolal na mě číšníka, aby prý mě vyhodil. Vzali na mě dokonce i koště a chtěli mě tak postrašit. No ale to mě neznali. Věděla jsem, co by mě čekalo, kdyby mě zde pán nenašel a proto jsem protestovala.
Nejdříve jsem je varovala, ukázala jsem jim svoje zbraně – tesáky – ale ani to nepomohlo, právě naopak. Byli dotěrnější totiž jen ti dva, číšník a pobočník. Mojí trpělivosti ubývalo a tak když jejich dotěrnost dosáhla i hrubosti, zaútočila jsem na lýtko číšníka. Vložila jsem do útoku rychlost i sílu a stiskla jsem důkladně. No, to bych vám přála vidět, jak jsem je překvapila. Číšník prostě utekl a pobočníkovi jsem nahnala strachu natolik, že nechal všeho a držel se v úctyhodné vzdálenosti.
Sedla jsem si zpět do klubovky s vědomím, že jsem zvítězila a zvládla situaci. Jen nepříjemný pocit mi zůstal, co tomu řekne můj pán. Zatím ale přišel do klubovny sám velitel letiště, Groupe Captain (to je jako náš letecký plukovník) a dotěrný pobočník mu ihned hlásil, co se přihodilo. Měla jsem dojem, že incident značně zvětšoval a situace stávala se pro mě kritickou. Vtom ale náhle vešel můj pán, ihned mě uviděl a volal mě. Dvěma dlouhými skoky byla jsem u něho a vyskakovala jsem až na jeho ramena, zlíbala jsem mu obě tváře i ruce z radosti, že přišel v pravý čas. Potěšil mě, pohladil, odepjal mi můj postroj, přikrývku s miskou a nařídil mi býti tiše a lehnout si.
Ale to již velitel stanice se ho vyptával na mě, co jsem zač, k čemuž mnohé měl k dodání pobočník. Říkal, jak jsem zlá a nebezpečná a že je zde přísný zákaz voditi psy do jídelny. Ten toho na mě věděl najednou, ačkoliv mě celkem neznal a zapomněl říci, že mě dokonce způsobili bolest koštětem. Začínala jsem mít strach, jaký z toho bude „nářez“ a proto, abych tomu předešla, posadila jsem se na zadní běhy, vedle pánových nohou a prosila.
Viděl to i velitel letiště a myslím si, že jsem učinila dobře, protože můj pán mu ihned vysvětloval, že jsem „mascot“ perutě, že jsem z dobrého rodu, dobře vychovaná a že nejsem vůbec zlá. Rozhodně že není třeba míti žádných obav z mého kousnutí vzhledem k tomu, že jsem řádně očkována. Zatím ale přišel i lékař a ujistil velitele, že kousnutí nic neznamená, že prý jsem zanechala na lýtku číšníka jen čtyři malé dírky. To se prý zahojí velmi brzo. Velitel letiště odpověděl na omluvy mého pána, že vše je O.K. A pozval ho dokonce na drink.
Můj pán dříve než odešel, odvedl mě do šatny, kde mi nařídil si lehnout a čekat. Později šla jsem s ním na oběd a do našeho pokoje, kde mě za vše pochválil a vůbec mě nehuboval. Byla jsem moc ráda, ale zařekla jsem se, že více do jídelny nepůjdu. Nemohla jsem však dostát svému rozhodnutí. Již druhého dne večer musela jsem s pánem do jídelny, prý proto, že v denním rozkaze velitele letiště byl zrušen zákaz vodit psy do jídelny.
No tak vidíte, od tohoto dne všichni mě tam měli rádi, všude jsem směla. Byla jsem s nimi kamarád a jak byli rádi, když jsem jim podávala packu a podobně. Jen tomu pobočníku jsem ji nikdy nepodala a raději jsem se mu vyhýbala. A tak nevím, zdali jsem se zasloužila, aby byl zrušen zákaz o psech v jídelně či ne.

  1. část
  2. část
  3. část
  4. část
  5. část
  6. část
  7. část