Prvenství, o které nikdo nestál
23. září, letiště East Wretham
Podél dráhy stojí srovnaných 6 Wellingtonů, přesunutých z letiště v Honingtonu. Toho dne panuje napjatá atmosféra – třistajedenáctka se poprvé zúčastní prvního koncentrovaného náletu na srdce Třetí říše, samotný Berlín, spolu s ostatními jednotkami Bomber Command. Chlapci si nejspíše uvědomovali, že nálet bude mít více morální než bojový význam, jejich stroje se v té době již pohybovaly na hranici svých technických možností, ale hoši byli rozhodnuti rvát se zuby nehty.
Pro tuto misi byly vybrány 3 posádky 311. perutě. Čekal je mimořádně dlouhý a obtížný úkol, 1800 km nočního letu, bylo důležité dodržet časový rozvrh, protože nad Berlínem se té noci pohybovalo 150 letadel. Start byl určen přibližně na 21.00 hodin.
KX-E byl 311. čs. bombardovací peruti přidělen teprve před dvěma dny, kdy se zúčastnil náletu na Calais. Nikdo z posádky netuší, jak si s nimi osud dnes zahraje. Karel Trojáček a Arnošt Zábrž se usazují v pilotní kabině, Václav Kilián v přední střelecké věži, Karel Kunka u radioaparatury. Zdeněk Procházka je navigátor, František Knotek zadní střelec.
Po krátkém čekání se přetížený stroj odlepuje spolu s dalšími od země. Je přesně 21.36. Stroj se rozjíždí stále rychleji, náhle otřesy ustanou, jsou ve vzduchu.
O dalším průběhu letu napsal později sám Karel Trojáček:
„Přilétáváme nad Berlín ve výšce 3500 metrů, abychom splnili daný úkol. Hlavním nebezpečím jsou lana, kterými jsou upoutány ochranné balóny. Narazit na ně znamená ve většině případů pád a konec. Prostor nad Berlínem je v jednom ohni. Ve světle od požárů se nám rýsují obrysy předměstí. Vidím trať, která nás přivede nad cíl. A již je tu Brandenburské nádraží. V tom okamžiku zapomínáme na palbu, světlomety i na balóny. Musíme letět rovně, abychom zasáhli cíl. Pumy vypuštěny. Letoun zbavený zátěže lehce poskočí. Ještě pozorujeme výbuchy a okamžitě nabíráme směr do Anglie. Vlevo od nás pozoruji zápas jednoho z kamarádů, jak se snaží dostat ze zářivých kuželů světlometů. Nestačím ani domyslet, když světlo zaplaví nás. Energicky se snažíme uniknout a asi po minutě se ponoříme do spásné tmy. Unikli jsme. Zcela podvědomě překontroluji palubní desku a udiveně se zastavím na tlakoměru oleje. Ručička již neukazuje normální hodnoty a očividně klesá. Když nás měli na mušce, nějaká střepina poškodila olejové potrubí. Klesá rychlost. Snažím se udržet „welouše“ v horizontu, ale s rychlostí je to stále špatné…
Výškoměr ukazuje již jen 2000 stop a klesáme do mraků. Jsou čtyři hodiny ráno. Napravo od nás je vidět zakřivené pobřeží s tmavou hladinou moře. Najednou se v kabině rozsvítí, jako by tam vzplál bengálský oheň. Pravý motor je v plamenech. Rychle zapínám hasicí přístroj. Asi po dvou minutách oheň zhasíná. Vidím že vrtule pravého motoru ulétla. Máme již jen 500 stop. Tu se zastavuje i levý motor. Na skákání je pozdě.“

Stroj nouzově přistál v Holandsku – tuto skutečnost se však velení dozví až po dvou dnech, kdy Němci kontrolovaný rozhlas oznámil, že na území Holandska přistál britský bombardér, jehož posádka byla nezraněna, uprchla a že se po ní pátrá. Navíc německé a holandské úřady vypisují odměnu 500 guldenů tomu, kdo podá informaci o sestřelených letcích.
Karel Trojáček však ve svém líčení pokračuje: „Kloužeme nad lesem, za kterým v chuchvalcích ranní mlhy rozeznáváme nějaké louky. Výšky rapidně ubývá. Ukazuji Arnoštovi na okraj lesa. Jestli to vyjde, tak s tím praští za ten les! Běžím k přední střelecké věži, abych dostal ven Vaška, který by asi přistání nepřežil. Otevřu dvířka věže, Vašek skočí ke mně, a vtom je tu prudký náraz, s ním to praští o stěny, ale letoun se po krátkém sklouznutí po břiše zastavuje. Vyskakujeme do mokré trávy.“
Po opuštění letounu se jej posádka snažila zapálit, aby nepadl v poměrně dobrém stavu Němcům do rukou. Když se to nepodařilo, letci se rozdělili do dvou skupin a dali se na útěk. Karel Trojáček, Václav Kilián a Zdeněk Procházka prchali směrem na jih, do Francie. Arnošt Zábrž, Karel Kunka a František Knotek se vydali směrem k obci Wassenaar.
Opuštěný Wellington objevili Němci v 6.00 ráno a zahájili okamžitě pátrání. Posledního člena posádky zajali 25. září. Po předběžném výslechu byli letci převezeni do průchozího zajateckého tábora ve Frankfurtu nad Mohanem. Protože byla při výslechu odhalena jejich národnost, rázem se změnil i jejich statut. Již nebyli válečnými zajatci, ale zrádci Říše a čekala je obžaloba z velezrady, vlastizrady, špionáže a vyhnutí se pracovní povinnosti. Každý z bodů obžaloby stačil k rozsudku smrti. Přelíčení se mělo konat 18. února 1941 před říšským válečným soudem, avšak bylo na protest britské vlády, která jej uplatnila prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže, odročeno až na „vítězný konec války“. Piloti byli „propuštěni“ do normálního zajateckého tábora, kde se v květnu 1945 dočkali osvobození.
Příběh posádky Wellingtonu KX-E je u konce. Osud jí přisoudil nezáviděníhodné prvenství. Byla první posádkou 311. československé bombardovací perutě, která se dostala do německého zajetí. A jaký osud čekal jejich Wellington? Němci jej opravili a převezli do Říše, kde sloužil až do roku 1944 k různým porovnávacím a letovým zkouškám.

Zdroj: Vít Hrkal