Stanice, na které jsem musil přestoupit, abych se dostal k čs. stíhací peruti, byla zaplavena modrou barvou leteckých uniforem. Jeden z důstojníků se nemohl odloučit od svého děvčete. Díval jsem se na něj a zpozoroval jsem, že má na rameni pásku s nápisem „Československo“. Když se s ní konečně rozloučil, vstoupil do mého oddělení. Velmi se podivil, když jsem ho oslovil česky. Vyprávěl mi, že byl na denní dovolené a teď se vrací ke svým povinnostem.
Neřekli byste, jaký je rozdíl mezi pilotem bombardovacího letounu a stíhačky. Tento dojem se mi později několikráte potvrdil. V obličeji pilota bombardovacího letounu zračí se námaha nočních letů a nervové napětí dlouhých hodin letu bez přestání. Pilot stíhačky naproti tomu soustřeďuje svou pozornost do jedné vteřiny rozrušení a napětí, když se s nepřítelem střetne ve vzduchu. U stíhačky se útok buď povede nebo nepovede, neúspěch může znamenati smrt. Cílení, manévrování, útok, krytí před útočníkem, stisknutí knoflíku spouště kulometů – vše je dílem vteřiny. Po tomto výkonu pilot přistane a svobodně vydechne. Vítězství nebo porážka je dílem okamžiku. Nedivte se, že se lehkost a rychlost zrcadlí i v ostatním chování stíhače.
Tohle vše mne napadlo, když jsem rozmlouval se svým společníkem, se kterým jsem cestoval ke společnému cíli. Byl rád, že je pilotem stíhačky. Říkal, že miluje rychlost, že má radost z tak dobrých strojů jako jsou Hurrikány. Čechoslováci se Hurrikány seznámili velmi rychle. Vyprávěl sebevědomě o svých plánech do budoucna, o návratu domů a především o tom, že se těší, až se zase dostane do křížku s nacistickým letadlem.
Ze stanice na letiště mne vezla šoférka pomocných leteckých oddílů (WAAF). Tázal jsem se, co tato děvčata soudí o československých hostech. „Jsou to povedení chlapi, tihle Češi,“ odpověděla, „velmi se nám zamlouvají“. Další otázky, myslím, byly zbytečné.
Letiště, na kterém je ubytována československá stíhací peruť, je vybaveno vším možným pohodlím. Na každém kroku si uvědomujete rostoucí sílu britského letectva. Letiště má početnou posádku, stíhačka stojí vedle stíhačky a hangáry jsou plné.
Ačkoliv Čechoslováci provádějí letecké operace zcela samostatně, bydlí tu společně s britskými piloty. V důstojnické jídelně je jako ve včelím úle. Na první pohled je nápadné, že československý stíhač mluví mnohem lépe anglicky než pilot bombardovacího letounu. Stýká se totiž mnohem více s anglickými kolegy.
Sotva jsem vstoupil do jídelny, rozlehl se místnosti rozkaz, volající piloty, kteří měli konat právě službu, k nástupu a můj známý, který mne opustil před několika minutami, odbíhal s ostatními. V běhu zapínal ještě patentní uzávěr letecké kombinézy. Podíval jsem se na hodinky a měl jsem velmi divný pocit, když jsem zpozoroval, že uplynulo teprv 38 minut, od té doby, kdy se můj známý rozloučil se svým děvčetem a naposledy ji objal.
Letecká činnost toho dne byla značná, ačkoliv den byl mlhavý a studený. Dvě letky byly vyslány, aby odehnaly německé bombardovací letouny, které přilétly v malých skupinách nad Londýn.
V místnosti jsem nepociťoval ani rozrušení, ani napětí, ačkoliv každý z kolemsedících mohl býti kdykoliv zavolán, aby vzlétl, buď aby zahnal nepřátelské letadlo, nebo aby vykonal výzkumný let, anebo aby se zúčastnil útoku na francouzské pobřeží. Všichni jsme seděli kolem malých železných kamínek, ohřívajíce si paty. Vyprávěli jsme si a smáli se, jako bychom seděli v kavárně a nikdo si ani nevzpomněl, že venku čekají Hurrikány, a že každý z přítomných může být za pět minut ve výši deseti tisících stop nad zemí. Nebylo nutno činit veliké přípravy, nemusely se řešit matematické problémy, nemusela se připravovat cesta letu. Všechno bylo hotovo a pilot potřeboval jenom vyskočit do letounu a odletět.
Vůbec jim nevadilo, že jsem se tolik ptal a nebrali příliš na vědomí hlášení rozkazů, které rušilo naše vyprávění. Všichni byli oblečení do svých kombinéz, záchranný pás na dosah ruky, takže si nasadili vždy jenom leteckou kuklu, zasmáli se a odběhli k autu, které je odvezlo k letounům. Několik minut po té viděli jsme je ve výši, jak se dotýkají téměř křídly. „ V Československu bychom to byli nesměli dělat, ale v Anglii je to formace zcela obvyklá,“ řekl jeden z českých pilotů.
Mezitím, co jedni odlétali, jiní se vraceli. Přistávali velmi elegantně, vyskakovali rychle z letadel, ale v tak dobré náladě, jako když odlétali, nebyli. Zase nic. Špatná viditelnost znemožňovala zásahy. Jeden pilot vykládal, že se dostal Němci na krk, náhle ho však ztratil v mlze a ne a ne ho nalézt. Českoslovenští stíhači mají Goeringovi velmi za zlé, že již neposílá veliké formace letadel ve dne.
To byla jiná práce v září, panečku. Měli jsme možnost vyvolit si protivníka z celé stovky a docházelo ke strašným soubojům. Když jsme útočili ze předu, nevěděli jsme, kolik jich číhá v zádech.
Velitel čs. stíhací perutě mi vyprávěl o boji, ve kterém se utkal s neviditelným protivníkem, kterého měl v zádech, stříleje z kulometů proti Messerschmitu před sebou. Letadlo se mu náhle vzňalo a on musel vyskočit. Když padal pomalu k zemi, hledal nepřítele, po kterém však nebylo ani stopy. Pravděpodobně byl osud Němce horší než jeho. A o jedno „pravděpodobně sestřelené letadlo“ více.
Díval jsem se na tohoto muže, který nebyl již zcela mladý, s velikou úctou. Chce se činně zúčastnit boje a chce se mstít Němcům společně se svými mladšími soudruhy. Je zuřivě zaujat myšlenkou bojovat ve vzduchu. Mluví pevně a odhodlaně a poznáte na první pohled, že je osobností energickou, ukázněnou a předurčenou k tomu, aby vedla.
On dal podnět, k utvoření první československé stíhací perutě, která začala svou činnost 12. srpna minulého roku. Zeptal jsem se britského velitele perutě, jak si Čechoslováci zvykli na britské letouny, jak se vřadili do RAF a jak dlouho jim trval výcvik. „Netrvalo to dlouho,“ odpověděl Angličan, „poněvadž všichni jsou zkušenými piloty. Vyzvali jsme je prostě, aby si sedli do Hurrikána, vysvětlili jsme jim malé rozdíly v umístění přístrojů a hned potom vzlétli. Poznali jsme hned, že jsou prvotřídními piloty a to bylo konečně to hlavní. Zanedlouho se zúčastnili bitvy o Londýn, za které vykonali obrovský kus práce.“
U vchodu na letiště je veliká tabule, na kterou se zaznamenávají výsledky každé perutě. Československá peruť jich do mé návštěvy sestřelila 37. To se skoro všechno stalo během čtrnácti dnů. Od září však je příležitosti málo.
Český stíhač se vrátil z patrolního letu a řekl unuděně. „Žádné hlášení“. Sotva že vyskočil ze svého letadla, ujali se stroje mechanici, prozkoumali rychle a důkladně letadlo a upevnili několik šroubů. Vše trvalo jen několik minut a letadlo bylo připraveno k novému letu. Blízko vrtule byla upevněna vlajka s československým lvem a na ocase určovaly čs. barvy totožnost perutě.
Den probíhá čekáním, odletem, přistáváním a zase čekáním. Za soumraku pilotova služba končí. Říkali mi však , že čs. stíhači prý budou brzy chránit Londýn také v noci. Jsou tomu zvyklí, protože byli nočnímu létání naučeni v Československu. Zajisté, noční létání a noční boj jsou dvě rozdílné věci, oni se však těší na novou příležitost, aby ukázali co dovedou.
Pro dnešek byla jejich služba skončena a všichni se ubírali do jídelny, napili se rychle čaje a pak autem do města, aby užili života ještě jinak. Zítra ráno začnou zase létat.
Vědí dobře, že se od nich na jaře budou žádat veliké výkony, snad větší, než v září minulého roku. Vědí, že je ještě očekávají veliké bitvy, na kterých závisí jejich osud a osud boje za svobodu. Vědí, že to nebude lehké, ale věří si. Jsou v tom zajedno s britskými kamarády.
Jediná československá stíhací peruť účastnila se zářijové bitvy. Dnes jich je připraveno pro jarní bitvy. Dnes jich je připraveno pro jarní bitvy několik. Československé letectvo zapsalo své první úspěchy do kroniky Británie za svobodu. A mnohá stránka bude ještě napsána během příštích měsíců.

O.H.Brandon.