František Peřina

František Peřina (†95) byl prvním československým leteckým esem druhé světové války, tedy pilotem, jemuž bylo přiznáno nejméně pět sestřelů. Věhlas a úctu si vysloužil, když zcela sám zaútočil na šedesát letadel Luftwaffe, aby ochránil bombardéry.

František Peřina se narodil 8. dubna 1911 v Morkůvkách na jihu Moravy, na které nedal nikdy dopustit. „Vyučil se nástrojařem. Když se šel v Brně podívat na leteckou show, učaroval mu tam svým výkonem akrobat, jeho jmenovec Peřina. Tak se v něm vzhlédl, že v osmnácti letech odešel do dvouleté pilotní školy v Prostějově,“ vzpomíná na svého strýce

Irena Vlasáková (82).

Po skončení studia byl František Peřina přidělen do Olomouce k 5. pozorovací letce Leteckého pluku 2. V roce 1937 reprezentoval naši elitu na mezinárodním leteckém mítinku v Curychu, kde v konkurenci modernějších strojů získal druhé, třetí a čtvrté místo. Seznámil se zde ale také s piloty, s nimiž později létal v bitvě o Francii. Následně suverénně zvítězil v armádních leteckých závodech ve vzdušné střelbě v Malackách. Stal se elitním stíhačem.

„Z vlasti odešel v červnu 1939, dva dny po svatbě s Annou Klimešovou. “Seznámili se v olomoucké restauraci, která patřila jejím rodičům a kam chodili letci na oběd. Když mého strýce Anna uviděla, tak si usmyslela, že ho nebude mít nikdo jiný než ona. A začala mu nadbíhat. Jednou si objednal játra, ale měl pocit, že jsou málo osolená. Teta mu je chtěla ochutit, jenže na ně nechtěně vysypala celou solničku. Strýc potom trval na tom, že je musí sníst dohromady. Tak jejich vztah začal,“ usmívá se Irena Vlasáková.

Do války odešel Peřina bojovat přes Polsko. Odtud odplul na lodi Chrobry do Francie, kde byl zařazen do legendární perutě „Les Cigognes“ (Čápi) a působil v letce kapitána Jeana-Maryho Accarta, dřívějšího obchodního námořníka a pozdějšího generála.

„Francie byla strýcova srdeční záležitost. Accarta si získal po společném zkušebním letu. Byli tehdy ve vzduchu během špatného počasí a Accart se stoprocentně neorientoval, takže ho František začal navigovat. Accart měl po přistání za to, že se tím Peřina pochlubí ostatním, ale on to neudělal. Accarta si tak za to získal a od té doby byli nerozluční kamarádi.“

K invazi došlo ve Francii 10. května 1940 a hned během prvního boje dosáhl Peřina čtyř vzdušných vítězství! Tím dostal přezdívku Generál nebe. Za tři týdny sestřelil 11 letounů jistě a 2 pravděpodobně. Za to byl jmenován do hodnosti poručíka, což byl vůbec první případ takového povýšení do důstojnického stavu ve 2. světové válce.

Dne 3. června 1940 se pustil u Paříže do vzdušného boje, aby zachránil jiné, s přesilou šedesáti dvoumotorových Messerschmittů Bf 110. Jeho stroj dostal 15 dělostřeleckých zásahů a 76 z kulometů. Peřinovi proniklo do pravé nohy 18 granátových střepin, se kterými skončil v nemocnici. Když se Němci přiblížili k Paříži, utekl z ní na letiště.

František Peřina zemřel 6. května 2006 jen několik týdnů po skonání jeho manželky Anny. „Jako mladí navštívili kartářku, která jim předpověděla, že zemřou buď společně, nebo jen krátce po sobě. Když probíhalo s tetou rozloučení ve strašnickém krematoriu, strýc už byl na vozíku a k rakvi s ní zamířil s rudou růží, kterou nad ní zlomil. To bylo vypovídající gesto, že všechno vzdává. Byli spolu 67 roků.“

„Jeho letka už byla dávno pryč. Na ploše stálo nastartované letadlo Curtiss H-75. Nevěděl, koho je, kolik je tam paliva, ale nic jiného mu nezbývalo, než sednout za knipl a vydat se za letkou přes Středozemní moře do Alžíru a následně do Casablanky, kde čekal na loď do Británie.“

Den před vyplutím do Británie prý poznal, co to znamená ráj na zemi. Letci se byli rozloučit na slavnostní recepci, kde z fontány teklo šampaňské a společnost jim dělaly manželky vysoce postavených důstojníků, kteří sloužili ve válce. Mohli si vybrat jakoukoliv ženu a s ní strávit noc.

V září 1940 byl v Británii přiřazen k 312. peruti. Nad Cherbourgem sestřelil 3. června 1942 letadlo, kterým uzavřel své bohaté letecké skóre. Celkem šlo o 12 letounů sestřelených jistě, 2 pravděpodobně, jeden poškozený, ale bylo jich zřejmě více, protože se tenkrát nepočítala ta, jež dopadla na jiné území. Po ukončení operačního turnusu se stal velitelem střeleckého výcviku stíhacího letectva a později působil na Inspektorátu čs. letectva jako styčný důstojník s britským velením a zpracovával podklady pro poválečný výcvik u čs. letectva. Po návratu do vlasti, 19. července 1945 se šťastně setkal se svou ženou Annou, která byla za války nacisty vězněna. I proto nemohla mít, ze zdravotních důvodů později dítě.

„Po příletu na Ruzyň byl na manželku tak natěšený, že ani nepočkal na přistavení schůdků k letadlu, ale seskočil z něj a pochroumal si nohu.“

Po válce František Peřina působil jako instruktor střelby a bombardování, později velel letecké střelnici v Malackách.

„Když lítal nad rodnými Morkůvkami, tak babička vždycky říkávala, že nám smete komín. Tak létal nízko. Pokud nikdo z našeho domu nevycházel, tak nás hledal po okolních polích. Jednou se dušoval manželce, že nízko už nelétá, ale Pepek, tedy člen rodiny, prý nebyl oholený,“ usmívá se jeho čilá neteř.

Když komunisté uchopili moc, byl František Peřina v rámci čistek v lednu 1949 od letectva propuštěn. Rozhodl se odejít do exilu a 12. dubna spolu s manželkou a pilotem Karlem Radou uletěl na letounu Sokol.

„Peřinova manželka tehdy vytrhla prozíravě list z vlakového jízdního řádu, kde byla mapka s vůbec poslední stanicí u nás před hranicemi s Německem. Šlo o Železnou Rudu. Bylo to na Velikonoce a doma slíbila, že budou na večeři doma. Vydali se ovšem za Olomouc, kde přistál Rada, který chtěl také do exilu. Do dvoumístného stroje se však museli vměstnat tři. Za takové situace si Rada pilotovat netroufl a za knipl si sedl strýc. Aby je nezachytily radary, letěli tak nízko, že „lízali“ vršky stromů. Byla velká mlha a navigovala je právě mapa z jízdního řádu, protože se tak dalo letět podle kolejí i za hranice.“

Nebylo jasné, kolik je v letadle paliva, proto se rozhodli brzy přistát. Ve tmě na louce spatřil Peřina kopu hnoje, takže to do něj zapíchl. V Bavorsku blízko Passowa. Odnesla to jeho manželka, která při dopadu ztratila vědomí. Peřina s Radou se vydali vyhledat pomoc. Mezitím ji ale z letadla vytáhli místní a ošetřili v přilehlém selském stavení. Měli štěstí, že přistáli v západní zóně, ruská byla od nich vzdálena jen sedm kilometrů. Peřinovi kladl tehdejší československý režim za vinu, že ukradl letadlo a byl na něj vyhlášený trest smrti.

V Británii se Peřina opět přihlásil k RAF. Bylo mu však už více než 36 let, takže nemohl operačně létat. V Královském letectvu byl aspoň ve střeleckém týmu a vyhrál spoustu trofejí. Po pěti letech odešel do civilu a s manželkou se chtěli přestěhovat do zámoří. Nakonec se rozhodli pro Kanadu, protože ve Spojených státech byly pro přijetí našich občanů tvrdší podmínky.

„Strýc si v Kanadě založil firmu na sklolaminátové rybářské lodě. Dařilo se jim, jenže teta, po uvěznění v koncentráku, začala mít v kanadském drsnějším podnebí problém s plícemi. Takže firmu nakonec prodali a se dvěma kufry a už s vízem do Ameriky, které získali po deseti letech, se před Vánocemi 1959 přestěhovali do Kalifornie.“

V Los Angeles dostal Peřina práci ve společnosti Weber Aircraft Corporation v Burbanku. Jeho firma montovala sociální zařízení i kuchyně do Boeingů 747 a také dělala sedadla pro astronauty programu Gemini. Tehdy se znal se všemi americkými kosmonauty. Peřinova manželka se v Hollywoodu stala společnicí milionářkám.

V rodných Morkůvkách můžete navštívit muzeum zasvěcené tomuto stíhacímu esu z těžkých bojů o Francii. Své věci věnoval rodině i obci. „Když zemřela Stella Zázvorková, psalo se, že se na skládce válela její osobní korespondence. Toho chtěl být ušetřený,“ dodává na závěr jeho neteř Irena Vlasáková.

„Strýce brala většina místních jako Frantu z Morkůvek. Až po jeho smrti si mnozí uvědomili, co to bylo za schopného, přitom skromného člověka, který se nad nikoho nepovyšoval. I když třeba od matky královny Alžběty II. dostal privilegium, že mohl lovit na jejích pozemcích ve Francii. Měl totiž velkou zálibu v myslivosti. Když slavil 95 roků a ptali se ho, zda má stále vlastenecké cítění, bojoval by za tuto republiku a znovu by neváhal nasadit život, říkal, že i v tomto věku by pro republiku bojoval, ale ne pro lidi, co v tomto státě žijí. Byl zklamaný z vývoje po roce 1990, že se to tady dostává pomalu do starých kolejí.“

Jako americký občan přijel do Československa až v roce 1980, to už ale nežili jeho rodiče. Po Listopadu byl rehabilitován a několikrát povýšen. Také se s manželkou vrátili nadobro domů.

Sestřih rozhovorů Františka Peřiny