NEBESKÝ JEZDEC

Herec Svatopluk Matyáš (89) lepil za války potravinové lístky. Od Klementa Gottwalda dostal amnestii, i když odsouzený nikdy nebyl. O tom, že bude hercem, se rozhodlo na toaletě. Díky tomu ho můžeme obdivovat i ve filmu NEBEŠTÍ JEZDCI. Snímek se dotočil v srpnu 1968 pár hodin před okupací Československa spojeneckými vojsky.

„Pocházím od Přerova, kde měl tatínek řeznictví a hospodu, ve které se odehrávalo vše podstatné. Zažil jsem tam jeho mobilizaci i válku, partyzány, esesáky i Rusáky. Doma jsem lepil potravinové lístky na papírová plata, která se potom rozdávala jednou za měsíc místním obyvatelům. Každý měl nárok za tu dobu na jeden a půl kilogramu masa. Jednou k nám vtrhli partyzáni z Beskyd a všechny lístky sebrali,“ vzpomíná na válku Svatopluk Matyáš.

Na stěnu v kuchyni si pověsil obrovskou mapu, do které si zapichoval špendlíky tak, jak šla fronta.

„Jednoho dne zabouchali na dveře od bláta špinaví esesáci v plné zbroji a řekli si o vodu. Poté nám pověděli: Tak za dvě tři hodinky je tady máte, skočili znovu na kola a spěchali pryč. A opravdu, za chvíli už u nás byli Rusi. Ti vlezli všude a sebrali všechno, aniž se někoho zeptali. Byli myšlenkově jednodušší, protože třeba koukali na karty a jejich obrázky jako malé děti. Něco takového nikdy neviděli.“

Po válce si v Praze udělal mistrovskou školu masného průmyslu. Zanedlouho přišel Matyášovi domů nažloutlý lístek, že mu Klement Gottwald udělil amnestii. „Maminka z toho byla v šoku a ani já dodnes pořádně nevím, co za tím bylo. Možná to bylo v době, kdy jsem vesloval. Jednou jsme museli na vodu až do Napajedel, kde pro nás byla připravena osmiveslice. Tehdy jsem na motorce posadil jednoho kluka před sebe a dva za záda. V Hulíně nás zastavil esenbák. Došlo k roztržce a já s ním trochu zatřepal. To víte, řeznický chlapík. On mě potom asi udal.“

Na vojnu se Svatoplukovi Matyášovi nechtělo. Prý by v kasárnách strávil většinu času v base, protože by nesnesl, aby mu někdo rozkazoval. Dvakrát se mu ji podařilo odložit. Potřetí to už pro něj vypadalo bledě.

„Bydleli jsme tehdy v podnájmu na Smíchově, a majitelka odebírala noviny Lidovou demokracii. Jednou jsem si je vzal na onu místnosti a dočetl se v nich, že existuje nějaká škola pro herce, režiséry a další podobné profese. Tak jsem zašel do trafiky, koupil si v ní přihlášku a poslal ji na AMU. Zatímco všichni přišli na přijímačky ve svazáckém, já se dostavil v košili a kalhotách khaki, které jsem si nechal kamarádem ušít z rolety.“

Komisi neoslnil. Ptali se zbytečně, kdo ho připravoval na zkoušky, protože o ničem takovém neměl ani páru. Měl přednést nějaký monolog, ale vůbec nevěděl, co po něm chtějí. Ani s básničkou neprorazil, protože žádnou neuměl. Druhý den aspoň zvládl projít pohybovými zkouškami. Nakonec pro něj vše dobře dopadlo a mohl herectví začít studovat

Při slavnostním předáván vysokoškolských diplomů však chyběl, protože ho dostat neměl. Rozhodlo o tom neudělení vůbec posledního zápočtu z tělesné výchovy. Poslední rok měl totiž věnovat napůl šermování a napůl plavání. Jenže Matyáš plavat uměl a chtěl se naopak zdokonalit v šermování. Diplom nakonec dostal, přišel mu poštou.

Po studiu nastoupil do divadelního angažmá v Hořovicích, ale dlouho tam nevydržel, protože začal brzy i točit filmy.

Na jaře 1968, kdy se politická situace u nás uvolnila, se po pěti letech čekání schválilo natočení filmu Nebeští rytíři, reálný příběh jedné z našich posádek sloužících za války u RAF létající na bombardéru Wellington. Svatopluk Matyáš v něm ztvárnil roli kapitána letadla.

„Jako kluk jsem četl knížku o letcích, jmenovala se Sestřelen. A hrozně se mi líbila. S natáčením se začalo o prázdninách a skončilo den před vpádem spojeneckých vojsk na naše území. Věděli jsme, že jsou už za hranicemi a režisér Polák měl strach, že nám předělané letadlo ve vzduchu Rusi sestřelí. Hráli jsme v originálních uniformách, které nám zapůjčili čeští letci RAF. Letadlo Dakotu předělali ve Vodochodech na Wellington a byla to tehdy nejdražší rekvizita na Barrandově, přišla na milion korun. Přitom šlo o celkově nejlevnější film. Stál kolem 4 milionu korun, což oproti Tmavomodrému světu byla sranda. I v poměru na tehdejší, respektive současné ceny. Film se dělal s nadšením, i proto stál jen pár korun. Dostal jsem tehdy honorář 17 000 korun. Za to dnes řada herců nechce točit ani jeden den. Jen jednomu pilotovi, jmenoval se Doktor, se předělaný Wellington nelíbil a pohrdavě ho nazval naprcanou bělicí. Inu vždycky se někomu něco nebude líbit.“

Maketa kabiny byla postavena ve studiu v Hořovicích na pérech. Technici s ní hýbali všemi možnými směry, jako při letu.

Svatopluk Matyáš říká, že svoji roli bral zpočátku jako každou jinou. V autě i tou dobu měl asi pět scénářů najednou, takže se tomu konkrétnímu věnoval „až na place“. A přiznává, že si také udělal ostudu.

„Po scéně, kdy jsme dostali zásah, tak koukám na letadlo a říkám jednomu z nás: Jindro, prosím tě, je to ostuda, že po zásahu z kulometu je vidět, jak je pokryto plátnem. A on mi na to odvětil: A jak myslíš, že lítali. Měli jen oplechovanou kabinu, jinak to měli v plátně, aby mohli s sebou vzít co nejvíce bomb. Na druhou stranu jsem dokonce s letadlem jednou přijel po ranveji. Při učení, jak na to, mi kladli zodpovědní na důraz, abych šlapal pořád na jeden pedál, protože by se jinak letadlo zvedlo, a to by byl konec. Tak jsem s ním popojel kousek před kameru a potom udělal z kabiny jedno gesto. Pak jsem se chlubil, že s ním umím jezdit,“ usmívá se Svatopluk Matyáš.

„Až během natáčení, tedy spíše ke konci, se přišlo na to, že jsme pod kontrolou, hlídali nás. Při předpremiéře na kraji Kolína jsme už byli pod bajonety. Však také hned potom putoval film do trezoru. Musel jsem se usmát, když se bývalí českoslovenští piloti RAF přeli o to, kde v cizině se natáčely exteriéry, protože právě ten či onen místo údajně poznal, protože tam prý sloužil. Nepoznali, že to bylo ve Kbelích.“

Nejlepší záběr filmu vznikl náhodou. Kameraman, který měl točit letadlo, jež k němu směřovalo, vzal nohy na ramena, kameru shodil motor Wellingtonu, nicméně ta jela dál a natočila záběr vrtule, jak hrabe v zemi. Ve filmu jsou použity originální záběry z války. Pro ty si do Anglie zaletěl Vojta Holý alias George. Při jejich vrácení ho pracovník muzea v Londýně radostně objímal, protože mezitím muzeum vyhořelo, takže šlo o jediné dokumenty, které zůstaly na památku.

Role Svatopluka Matyáše musela být po zásahu Gustava Husáka přemluvena z češtiny, protože vraj i slovenský piloti tam boli. Tak je ve snímku slyšet herce Dočolomanského. Nechali tam pouze jeho angličtinu. Skvělý byl ve filmu i Jiří Hrzán.

„Film byl tím pádem vyvážený. Tragédie s vtipnými scénami v jeho podání. On to nemusel moc hrát, protože byl takový i v životě. Nedělal si z ničeho těžkou hlavu. Třeba když byla silnice ucpaná, nežinýroval se a vzal to na Příkopě i Národní třídě po chodníku. Měl však smůlu, že jak něco popil, musel pořád někam šplhat, což se mu stalo osudné. Lépe nedopadla ani nadějná mladá herečka Nováková, kterou německý přítel zastřelil.“

„Na konci filmu vylízáme z havarovaného poškozeného letounu, přitom šlo o originál. Víte, co před tou scénou na nás křičeli produkční? Kluci, nechejte ho shořet, co my s tím budeme dělat, máme to pojištěné! Nakonec si jeho torzo odvezli na Barrandov. Mám ale za to, že nebylo až tak rozbité. Ono to vlastně jen bouchlo uvnitř. Při natáčení jsme měli skvělého pyrotechnika. Při propojování drátů používal svoje prsty! Měl je pořádně popálené. Dělal vše primitivně. Třeba když byla prostřelena palubní deska, tak všechny ty díry navrtal, dal pod ně nějaké rozbušky a různě vše poslepoval. Měli jsme i vynikajícího architekta, který si dal záležet, a i sebemenší detail byl někde sehnaný originál. Během natáčení, kdy to už začalo být u nás politicky nahnuté, jsem se do osudů našich pilotů RAF dokázal vžít. Zvláště při scénách, kdy se na tabuli mazaly údaje o jednotlivých letounech a jejich posádkách, které se už nikdy nevrátily. Na film se podívám rád i dnes. I po tak dlouhé době musím uznat, že je prakticky bez chyby. Dokonce i velký filmový kritik Pavel Taussig naznal, že takový film se už podruhé natočit nedá,“ dodává na závěr Svatopluk Matyáš.

/Petr