TADY NĚKDE TO ZAČALO!

Jan Kašpar, průkopník české aviatiky, si žil navýsost dobře. Poděkovat za to mohl rodičům, kteří vlastnili statek, polnosti a v jeho rodných Pardubicích také hotel Veselka. Závodil v automobilech i na motorových člunech, jezdil na kole i koni, protože v té době jezdili na koni prostě všichni. Mohl si dovolit koupit letadlo a 13. května 1911 uskutečnil svůj slavný dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle. Štěstí mu však ani jedno nepřineslo, neboť spáchal ve 43 letech sebevraždu.

„František, otec Jana Kašpara, byl úžasný člověk. Syna podporoval ve všech aktivitách. Když se na trhu objevily motocykly, tak si mladý Kašpar hned jeden pořídil a jezdil s nimi závody. To platilo také o automobilech. Jejich rodina byla jedna z prvních, která ho v Pardubicích vlastnila. Jan Kašpar byl odmalička sportovcem. Lyžoval, závodil na kole, jeho otec byl prezidentem Prvního klubu cyklistického v Pardubicích. Jan byl také ve svazu českých turistů. Měl rád psy, chodil na lovy. S velkým přítel baronem Arturem Krausem z Pardubic, po němž byla pojmenována hvězdárna, navštěvoval Velkou Pardubickou,“ vzpomíná na aviatika jeho poslední praneteř Eva Perrová.

Potomek zámožné rodiny Jan Kašpar se podle představ rodičů měl stát stavebním inženýrem. Nakonec ale převážila záliba v technice a především v motorech, proto vystudoval Vysoké učení technické v Praze, strojní inženýrství, přestože předchozí školu dokončil až po velké přímluvě jeho otce u profesorského sboru. Po složení státní zkoušky odjel do Německa, kde v roce 1908 nastoupil u firmy Basse & Selve v Alteně ve Vestfálsku. Tou dobou se začal intenzivně zajímat také o letectví. O osudu mladého Kašpara tak bylo rozhodnuto.

„Líbily se mu vzducholodě, ale v zeppelinech neviděl budoucnost, protože byly lehčí než vzduch a on tvrdil, že se musí létat na něčem, co je naopak těžší než vzduch. Po návratu domů prohlásil, že postaví aeroplán a bude létat jako bratři Wrightové (s létajícím strojem se vznesli poprvé v roce 1903 jako vůbec první – pozn. red.).“

Po neúspěšné snaze sestrojit se svým bratrancem Evženem Čihákem vlastní letadlo koupil z Francie osvědčený Blériotův stroj a 13. dubna 1910 s ním v Pardubicích absolvoval v délce pár set metrů spíše skoky než let. Krátkou zprávu o této premiéře přinesla Národní politika, jež napsala: „Nový český aviatik inženýr Kašpar z Pardubic zakoupil si Blériota a hodlá s ním cvičiti na závodní dráze pardubické.“

„S letadlem se zpočátku seznamoval ve vzduchu ještě před rozedněním, dokud nebyly na pastvě krávy a většina lidí měla půlnoc. S přímým letem problém neměl, ale jinak nevěděl, co dál. Na kroužení přišel například tak, že se chtěl v jednu chvíli vyhnout pasoucím se kravám a najednou udělal pro něj dosud neznámý manévr, po kterém měl jasno, co dál,“ říká Eva Perrová.

„O Jeníkovi, jak se mu říkalo, mi často povídala moje babička, jeho sestra. Když jsem měla 5 let, zemřela mi maminka, starala se o mě potom babička, takže jsem k ní měla velmi silný vztah. Často s bratrem písemně komunikovali, protože byli oba hodně na cestách, mimo domov. Babička žila nějakou dobu u jeptišek ve Francii a poté navštěvovala v Praze a Berlíně piano a zpěv. Později se stala operní zpěvačkou. Oba také posílali z cest po Evropě na vyprání prádlo rodičům až do Pardubic! V 60. letech minulého století se o Janu Kašparovi na veřejnosti ale moc nemluvilo, protože byl z bohaté měšťanské rodiny a za komunistů byli tací perzekuováni. Kašpar byl prý slušný, velice solidní, při létání rozvážný a v kritických okamžicích chladnokrevný, bez jakýchkoliv známek vnitřního vzrušení. Hodně ho obdivovaly všechny tři babiččiny děti.“

První let dlouhý asi 2 km ve výšce přibližně 25 m provedl Jan Kašpar 16. dubna 1910 na jednoplošníku Blériot XI v Pardubicích. Úřední pilotní zkoušku přitom složil až o dva měsíce později. Další jeho lety byly zkušební a exhibiční. Veřejné ukázky, ale přicházely jejich pořadatele draho. Výše jeho honoráře nebyli často schopni splnit. Za sedmnáctiminutovou show si třeba řekl o částku, na kterou učitel vydělával tehdy celý rok. Ačkoliv přišlo jinde na Kašparovu exhibici 10 tisíc platících nadšenců, byli pořadatelé nakonec rádi, že neprodělali.

V roce 1911 vzlétl Kašpar s nově postaveným vlastním strojem, jenž z konstrukce Blériota přímo vycházel, a byl vybaven silnějším čtyřválcem Daimler o výkonu 70 koňských sil. S ním také plánoval uskutečnění prvního dálkového letu u nás. Nejprve si vyzkoušel orientaci na trase Pardubice – Chrudim a zpět 30. dubna 1911 ve výšce 400 metrů. Let trval 24 minut a 23 vteřin.

Se svým novým letounem pak 13. května 1911, pár dnů před svými 28. narozeninami (narodil se 20. května 1883), uskutečnil první dálkový let v dějinách českého letectví. Trval bez navigace 92 minut a Kašpar v jeho průběhu překonal vzdálenost 121 kilometrů z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy. Impulsem k pokusu o rekord mu současně mohla být také soutěž vypsaná pardubickým aviatickým družstvem, které se rozhodlo odměňovat dlouhé lety. Aeroplán Kašpar systému Blériot daroval v roce 1913 dnešnímu Národnímu technickému muzeum v Praze, kde je také vystaven. Prakticky poslední úspěšný let si Kašpar připsal 10. prosince 1911, kdy s Eugenem Čihákem uskutečnili společný veřejný vzlet v Praze na závodišti v Chuchli. Potom to s ním už šlo víceméně jen z kopce.

Poslední let absolvoval v červenci 1912, který byl ovšem znovu zakončený poškozením stroje. Následný rok dokončil Kašpar zástavbu nového motoru do svého jednoplošníku, letadlo ale nikdy nezalétal. Pustil se do stavby nového jednoplošníku, které však nedokončil. A největší tragédií pro něj znamenalo úmrtí jeho milovaného otce. Jan Kašpar se tak poté musel věnovat rodinnému majetku a přestal létat.

„Měl pocit, že už dosáhl skvělých výsledků, tak se chtěl věnovat ve své letecké škole v Pardubicích vyučování adeptů aviatiky. Ale moc jich neměl. Zanedlouho k tomu všemu ještě vypukla první světová válka. Vojsko mu nabízelo odkoupení letadel. Ale nic z toho nebylo, protože ty zatím předal bratranci Čihákovi.“

Během první světové války byl Jan Kašpar odveden 15. srpna 1915 k 98. pluku ve Vysokém Mýtě, přestože chtěl k letectvu, se svojí žádostí však překvapivě neuspěl. Později sloužil kupříkladu u polní koňské dráhy, nebo jako vedoucí dílen motorizační školy polních drah. V únoru 1919 byl propuštěn na trvalou dovolenou.

O rok později – 18. srpna 1920 – podpisem společenské smlouvy mezi čtveřicí společníků vznikla v Pardubicích firma (parní pila) „Václav Polák, ing. Jan Kašpar a spol. s r.o.“ Po válce pracoval ještě jako úředník Ministerstva veřejných prací.

„Co se týkalo byznysu, neměl povahu obchodníka. Nebyl podnikatel, byl duší sportovec s vášní pro motory. Měl sice pilu na zpracování dřeva, s mým dědečkem se snažil rovněž o nějaké podnikání ve spojitosti s cukrovarem, jenže nakonec Jan Kašpar stejně zkrachoval. Nedá se říci, že by přišel úplně na mizinu, ale morálně ho to vzalo hodně. Babička měla v poznámkách, že když pronajal Košťálovi hotel v Pardubicích, tak souhlasil s podmínkami, na kterých byl tratný. Byl to sice člověk hodný, shovívavý, ale taky důvěřivý. V životě se věnoval jen motorům a létání, pak přišla válka, problémy s financemi. To vše mělo vliv i na to, že se nikdy neoženil. Dokonce ani o nějaké velké lásce nikdy nemluvil. Vztahy ale nějaké měl, zájem o Kašpara ze stran žen byl. Neoženil se nikoliv proto, že by byl samotář, naopak byl společenský a ženy kolem sebe míval. Jednu dobu jezdil na Slovensko, snad tam chtěl koupit pilu, ale je taky dost dobře možné, že tam měl děvče. Nic vypovídajícího, co se týká vztahů s ženami, se nedochovalo. Takže jeho milostný život zůstává záhadou, stejně tak jako jeho technický deník, který určitě existoval, ovšem nikde se zatím nenašel.“

Na sklonku života se Jan Kašpar přestěhoval k babičce Evy Perrové. Ani to ho však nakonec nezachránilo. Samota, neúspěch podnikání i smrt milovaného otce, který ho maximálně podporoval, to vše se zřejmě v jednu chvíli sečetlo tak, že se rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít.

„Z mnoha nouzových přistání a nehod s letadly byl domlácený. Měl problém s pilou, byl podveden, okraden a zkrachoval. Babička říkala, že by s penězi zase takový problém nebyl, protože nějaké měla a k tomu i pole. Jenže se to vše na něj zřejmě sesypalo. Docílil v životě nemalých úspěchů, ale měl taky určitou čest a nesnesl, aby byl pokládán za neúspěšného. Pneumonii dostal zřejmě z nadýchaných benzínových výparů a za tři dny, tedy 2. března 1927 v Pardubicích zemřel. Asi to nebyla náhoda. Poslední období svého života bydlel s mojí babičkou, měl v ní oporu, o to více byla z jeho smrti šokována. Nikdy si nedovedla vysvětlit, proč se tak rozhodl,“ dodává na závěr Eva Perrová.

Petr