Generál československého letectva Jan Roman Irving (†82) se jako mnoho jiných nedokázal smířit s okupací nacistickým Německem, proto v květnu 1939 opustil Československo a upsal se cizinecké legii. Do historie 311. bombardovací perutě RAF se zapsal jako vynikající pilot s největším počtem odlétaných operačních hodin. Dodnes se spekuluje nad tím, kolik ponorek vlastně potopil. Ještě za života byl omylem posmrtně vyznamenán. Čtyřiadvacátého dubna to bude přesně 20 let, kdy tento svět navždy opustil.

Jan Irving se narodil v Lisově na Plzeňsku 7. března 1915, tedy přesně na den a měsíc, jen o 65 roků později, jako prezident Masaryk. Už v dětství stavěl letecké modely a za ušetřené peníze si kupoval příručky o aeroplánech. V roce 1933 se přihlásil do vojenského leteckého učiliště v Prostějově. Po vstupu do cizinecké legie v Polsku odplul v létě 1939 do Francie, kde provedl několik nočních bombardovacích náletů. Kapitulace Francie ho zastihla na letišti Agen u Bordeaux. Zde se narychlo domluvil s dalšími třemi Čechy a společně vzlétli na bombardéru Amiot 351, který byl dobrý tak akorát na generálku, směrem k Anglii.

Silný protivítr, málo benzinu, žádné radionavigační pomůcky ani mapy, to vše nakonec změnilo rozhodnutí doletět až do Anglie, proto posádka obrátila stroj na východ a pouze s jedním funkčním motorem dokázala přistát v Jugoslávii. Před gestapem utekla do Turecka, a aby přežila, musela sbírat na ulicích zbytky jídla. Irving to odnesl žloutenkou. Po následném nalodění a plavbu také přes Palestinu, Egypt, Jihoafrickou republiku zakotvil jejich konvoj zdárně 21. května 1941 v anglickém Liverpoolu. Od působení ve Francii však o nich nikdo z našeho vedení zahraničního vojska nic nevěděl, proto byli považováni za mrtvé. Dokonce obdrželi in memoriam vyznamenání Československou medailí Za chrabrost.

„Dostali se kvůli tomu do roztržky s generálem Janouškem, neboť byli nařčeni z toho, že se schválně vyhnuli bojům. Táta naopak obvinil naše velení, že je nechalo ve Francii na holičkách,“ vzpomíná na otce jeho syn Jan Irving (58) mladší.

V Anglii u Královského letectva chtěl Irving ke stíhačům, ale zařazen byl ke slavné 311 československé bombardovací peruti, která měla v té době obrovské ztráty. V RAF na letounu Wellington zajišťoval se svou posádkou v době invaze Spojenců do Normandie vyčištění Atlantiku od nepřátelských ponorek. Velmi úspěšné bylo pro peruť 27. září 1943, kdy jeho letoun v 15.20 hodin zaútočil na ponorku a následně ji zničil raketovými průbojnými náboji.

Irvingova osádka objevila německé ponorky celkem osmkrát. Přitom mnoho ostatních létalo nad oceánem i měsíce, aniž by vůbec na nějakou loď narazili. Irving byl přesvědčen o tom, že jich poslali ke dnu pět. Přiznána mu ale nebyla ani jedna.

„Z vyprávění válečných veteránů jsem slýchával něco jiného. Faktem je, že vyhodnocování úspěšnosti útoků probíhalo v RAF podle přísných kritérií. Když nebylo dokázáno, především filmovým materiálem, že došlo ke zničení protivníka, tak se přiznával jen pravděpodobný úspěch. Na druhou stranu, pokud se na moři objevila olejová skvrna, což se po jejich útoku stávalo, tak bylo jasné, že musela odněkud unikat. Táta určitě přispěl k jejich zkáze,“ je přesvědčený Jan Irving, úspěšný český kytarista.

„Arnošt Polák, který dosud žije v Anglii, se mi přiznal, že s ním lítal rád, měl v jeho přítomnosti pocit bezpečí. Z táty prý vyzařovala spolehlivost, což dodávalo odvahu i ostatním. Když jsem se ho ptal, jak dokázal zvládnout všechny ty tlaky, stres a strach, odpověděl mi, že věřil na osud.“

V době volna vyráželi letci v Anglii i za zábavou. K prodeji tam byla tehdy levná auta, neboť pro civilní obyvatelstvo nebylo dost benzinu. Letci si tak pár vozů za společně nastřádané peníze koupili a občas si zajeli do kina nebo barů.

„Táta mi vyprávěl, jak připravená letadla k okamžitému vzletu stála plně natankovaná. Když však byla akce odvolána, potom mechanici museli u nich otevřít kohouty od nádrží a nechat vytéct na letištní plochu tisíce litrů toho nejkvalitnějšího benzínu, aby v případě napadení všechno nevybuchlo. Čechoslováci přišli s nápadem, jak toho využít. Někdo v takovém případě jakoby náhodou odložil něco nepropustného pod místo, odkud benzín vytékal. A pak se mohlo uhánět za zábavou. Anglické policii bývalo podezřelé, že kdykoliv krátce poté, co byl let zrušený, vyrazila na cestu dlouhá kolona aut plná veselých kluků. Kontrolovali jim auta, takže se benzin přibarvoval, mechanici namontovali tajné nádrže pod blatníky. Angličané o tom nejspíše věděli, ale pilotům na druhou stranu fandili.“

V červenci 1944 byl lovec německých ponorek Jan Irving poslán na Bahamské ostrovy, aby zde připravoval posádky pro boj na moři. Předváděl jim tam s bombardérem kousky, o kterých si mnozí mohli jenom nechat zdát. Na dvoumotorových Wellingtonech a čtyřmotorových Liberatorech nalétal úctyhodných 1125 operačních hodin ve 115 operačních letech. V srpnu 1945 se „nebeský jezdec“ dočkal vytouženého návratu domů. V Praze přistál s Liberatorem v hodnosti kapitána. Později začal létat jako pilot u československých aerolinek.

Po skončení války měli také letci touhu oslavovat vítězství a hlavně si odpočinout od psychického i fyzického vysílení. Vůbec netušili, co na ně zrádci s touhou po moci chystali. A tak byl také Irving v roce 1948 z politických důvodů vyřazen z létání. Odseděl si i pár let v ruzyňském vězení.

„Když válka skončila, bylo mu 30 let. Dostal nabídku odejít k holandské společnosti KLM, ale odmítl ji, protože se vrátil domů po dlouhém odloučení od rodičů, na které pořád myslel. To ale platilo také o ostatních, a když ve válce umírali volali: Sorry, mámo!“

Částečně rehabilitován byl Jan Irving až v roce 1968, kdy se o příslušnících RAF začalo opět všude mluvit. „Dokonce po mně chtěly učitelky ve škole, abych jim o tátovi vyprávěl. Lidé u nás měli potřebu zase trochu svobodněji dýchat a otec byl znovu přijat mezi piloty ČSA. Chodil jsem s ním na letiště, kde mě zasvěcoval do všeho možného. Když jsem s ním letěl, tak třeba po vystoupání do letové hladiny oznámil druhému pilotovi – on si to teď vezme mladej – a uvolnil mi svoje sedadlo. Stačilo mi držet knipl,“ usmívá se Jan Irving mladší.

Jeho otec se později podruhé oženil s vdovou po Vilému Bufkovi, jiném bývalém letci RAF. V roce 1984 se mu syn nevrátil ze zahraničí. „Když jsem emigroval, předpokládal jsem, že se už neuvidíme. Moc mě to deprimovalo, ani jsem tátovi o plánu dopředu neřekl, abych mu nezpůsobil velký smutek. Stal se ale pravý opak toho, co jsem očekával. Táta si zjistil moji adresu v Holandsku a poslal mi dopis, ve kterém stálo doslova – Synáčku můj drahý, je mi líto, že jsme se už nestačili rozloučit, na tvém místě bych nejednal jinak, přeji ti hodně štěstí a neboj se mi psát. Adresu znáš.“

Se svým otcem se setkal znovu až v roce 1990, když přijel do Československa se svou manželkou a dvouletým synem. „Zrovna kutil něco na dvorku. Když jsme vstoupili brankou, zvedl hlavu, koukl na mě trochu zkoumavě a na pozdrav odpověděl – no tak tě teda pěkné vítám.“

Jan Irving se dočkal plné rehabilitace po Listopadu, v roce 1995 byl povýšen na generála. Kromě mnoha jiných poct mu francouzský prezident propůjčil Národní řád Francie za zásluhy s právem nosit titul rytíře. Před více než 20 lety se ho snažil soudně dostat z bytu své vily její majitel. Bez úspěchu. Jan Irving zemřel 24. dubna 1997 ve věku 82 let v Praze. Krátce před tím ještě řekl: Kdyby se čas mohl vrátit, šel bych do toho znovu.


Jan Irving se do historie 311. perutě zapsal jako vynikající pilot s největším počtem odlétaných hodin. Kdyby se převedly na dny, strávil by ve vzduchu nepřetržitě téměř sedmačtyřicet dní. Bojoval v bitvě o Británii, zúčastnil se nočních bombardovacích letů nad Německem i bitvy o Atlantik.

Kromě řady pamětních medailí obdržel tato vyznamenání:

5 x čs. válečný kříž
3 x čs. medaile za chrabrost
1 x čs. medaile I. tř. za zásluhy o armádu
1 x francouzský válečný kříž
1 x francouzská vojenská medaile
1 x britská letecká hvězda za činnost nad Evropou
2 x britská hvězda za boj v Bitvě o Atlantik
1 x Medaile za hrdinství
1 x Národní řád Francie za zásluhy V. třídy s titulem rytíře
Titul Zasloužilý vojenský letec ČSSR

Petr