Jiří Maňák se létání začal věnovat již v roce 1932 v Jihočeském aeroklubu. Po získání diplomu sportovního pilota v roce 1935 odchází do školy pro důstojníky letectva v záloze. Stihne ještě zahájit pilotní výcvik, ale po vyhlášení mobilizace v roce 1938 je Jiří Maňák přidělen k 6. leteckému pluku jako navigátor a bombometčík na sovětských strojích B-71.

 

Po zabrání celého území republiky v roce 1939 odchází Jiří Maňák do Polska. Ilegálně, dne 26.6. 1939. Po příjezdu Francie je v říjnu téhož roku zařazen do výcviku leteckých střelců. V lednu 1940 je

přemístěn do pilotního výcviku, který sice dokončil, ale vlivem válečných událostí již do boje na francouzském nebi nezasáhl.

Po pádu Francie se Jiří Maňák dostává spolu s dalšími letci do Velké Británie a je přijat do dobrovolnické zálohy Royal Air Force v hodnosti Pilot Officer. Krátce pobyl u nově vzniklé 310. perutě, ale bojově začal létat až u 601. stíhací perutě v listopadu 1940. Zde létal až do listopadu dalšího roku a několik letů prodělal na amerických strojích Bell P-39 Airacobra, které u perutě v srpnu 1941 nahradily stíhačky typu Hawker Hurricane MK.IIb. Během prvního operačního turnusu dosáhl Maňák dvou sestřelů.

Po odpočinku, kdy zastával funkci instruktora pro stíhací piloty u 61. OTU, zahájil druhý operační turnus v červenci 1942. Tentokrát u 81. peruti na Spitfirech Mk.V a následně 611. peruti se Spitfiry Mk.IX. V září 1942 je převelen ke 182. peruti. Zde si mohl „osahat“ rychlé letouny Hawker Typhoon jako velitel letky. Poslední změnou perutě byl pro Jiřího Maňáka odchod ke 198. peruti, která byla též vybavena letouny typu Typhoon. Tentokrát už stál v jejím čele v hodnosti Squadron Leadera. Typhoony byly především používány k útokům na pozemní cíle. Pro tyto úkoly nesly ve své výzbroji (varianta Mk.Ib) 4x 20 mm kanóny, dále mohly být vybaveny 8x neřízenými raketami vzduch-země nebo 2x 500 případně 1000 librovými bombami. Jiří Maňák s tímto typem letounu zničil mimo jiné jednu lokomotivu, devět dalších poškodil, zničil jeden vlečný člun a zapálil tři lodě.

V roli velitele perutě potkal Jiřího Maňáka podobný osud jako Františka Fajtla. Při letu nad Holandsko dne 28.8. 1943 byl jeho stroj zasažen protiletadlovou palbou. Narozdíl od Fajtla musel Maňák zvolit nouzové přistání na moři a vítr zavál jeho člun do rukou Němců. Po řadě výslechů byl poslán do zajateckého tábora pro spojenecké letce Stalag Luft 3, kde zůstal po zbytek války. Po návratu do Anglie v roce 1945 byl přidělen ke 312. československé stíhací peruti, se kterou se vrátil do Československa 24. srpna.

Po válce působil až do roku 1948 ve Výzkumném leteckém ústavu jako zkušební pilot a velitel leteckého oddělení. Od roku 1948 pracoval na ministerstvu dopravy a v létě 1950 létal jako pilot větroně Luňák pro film Vítězná křídla. Konec roku však přinesl zlom. Major Maňák byl z ministerstva dopravy propuštěn, zatčen StB a držen ve vazbě až do června 1951. Po propuštění s nálepkou „nepřítel lidu“ vystřídal několik zaměstnání a částečné rehabilitace se mu dostalo až v roce 1964 a od roku 1965 létal jako dopravní pilot ČSA. Zde zůstal až do roku 1971, kdy odešel do důchodu.

Jiří Maňák byl stejně jako František Fajtl nositelem Záslužného leteckého kříže (DFC) a mnoha dalších československých a spojeneckých vyznamenání. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka letectva ve výslužbě. Plukovník Jiří Maňák DFC zemřel 29. prosince 1992 ve věku 76 let.

Letouny Bell typ P-39 Airacobra 601. stíhací perutě RAF.

Motto 198. stíhací perutě: Igni Renatus – Znovuzrozeni z ohně.

Hawker Typhoon 198. perutě v období invaze do Evropy roku 1944.

Českoslovenští letci v zajetí. Zleva: Ivo Tonder, Arnošt Valenta, Jiří Maňák. Zajatecký tábor Stalag Luft III.