Pod pojmem vzdušný souboj nad Anglií si asi všichni představí duel mezi hurricanem/spitfirem a messerschmittem/focke-wulfem, ale někdy to tak nebylo… 🙂

W/Cdr
Vyprávění ze dne 11.11.1940
Hurricane vs. Fiat

13524580_1094078127324406_4744866379646879356_n

Mrázek pře svým Spitfirem.

Dvanáct hurricanů s volací značkou „Jestřáb“ 46. squadrony s profesionální rutinou oblétávalo ostrůvky Foulnesu a střežilo mohutný konvoj obchodních lodí, které klouzaly do ústí Temže.
Do klidného hlídkování perutě zanesl vzruch hlas kontrolora z operačního sálu.
„V prostoru Bolougne větší počet banditů. Výška dvacet, směr Londýn. Opusťte konvoj a leťte do prostoru Dungeness, výška dvacet šest.“
„Rozumím, výška dvacet šest, Dungeness,“ opakuje velitel squadrony a celou peruť hurricanů stáčí k jihu do výšky 26 000 stop.
Za chvíli zem informuje Jestřáby, že čelo šedesáti nepřátelských bombardérů se čtyřiceti stíhači je už nad břehy Anglie ve výšce 18 000 stop. Sousední squadrony spitfirů a hurricanů právě nepřítele napadly. „OK,“ řekl velitel a přidal dlouhou větu, kterou jediný Čech ve squadroně Mrázek zcela nerozluštil. Nevadí. Hlídal si dál svého velitele jako jeho číslo dvě.
Najednou zem znervózněla a nařídila: „Leťte na maximál, nepřítel chce zmizet.“
To zde ještě nebylo, zašklebilo se dvanáct spojeneckých lovců do kyslíkových masek a vřítilo se do bitevní vřavy.
Už z dálky jsme viděli štrůdl bombarďáků, které měly podivné, nám neznámé tvary. Spiťoury a hurrikany do nich šli, až z nich lítaly třísky. Dvou a třímotorákům přešla zřejmě chuť na Londýn. Před Temží otočily přímo proti nám a prchaly na moře a zpět do Francie.
Potom se ukázaly jejich stíhačky. Byly to dvouplošníky, měly pevný podvozek, něco jako naše B 534. Poznal jsem, že to jsou Italové na fiatech CR 42. Protože ohrožovali naše spitfiry, vybral si je velitel za cíl.
Stoupali jsme proti nim do 27 000 stop. V té době už byla hlavní skupina bombardérů úplně rozložena našimi kamarády. Obloha se hemžila padáky. A mezi nimi se potácely hořící vraky dvoumotorových capronů a třímotorových savoia marchetti. Bezvládně padaly do moře.
Protože náš velitel štípal na plné pecky a já měl línější mašinu, zůstal jsem sám. Rozhodl jsem se, že si počkám na opozdilce dole a budu na ně útočit zespodu, až je naši budou solit shora.
Jakmile je naše squadrona dostoupala, začal tanec a já to dole dorážel. Ze skupiny se utrhly dva fiaty a snažily se v piké zachránit si kůži. Naštěstí o mě ale nevěděly.

13537696_1094078117324407_934624431749471019_n

Fiat CR 42

Stočil jsem prudce svého hurouše za nimi a dotáhl je na plný plyn. Vzal jsem si na mušku velitele a vypálil první dávku. Nebyla zřejmě přesná, zato jsem na sebe upozornil. Nastalo pravé stíhací rodeo. Já s výhodou rychlosti a síly motoru, oni na dvouplošnících obratnější. Zřejmě to znali, a proto točili na malém poloměru. Já jsem zase naopak využil větší stoupavosti, snáz jsem se odpoutal a dostal jsem se jim znovu za ocas a zaútočil podruhé. Tentokrát bylo zaměření přesné a hned po dávce následovala exploze a nad troskami fiata se ukázal padák. Celý souboj trval několik minut. Druhý Ital pravděpodobně zatím prchl v piké až nad hladinu moře a do Francie. Nebe však nebylo ještě čisté. Další skupiny stíhaček CR 42 přilétávali z pevniny. Naše nové posily je srážely a já čekal pod nimi na další oběti. Bylo jich stále dost.
Tentokrát jsem si vybral vedoucího desetičlenné skupiny, která se v přímém strmém letu řítila z výšky 1800 stop proti mně. Stihnul jsem jenom zvednout čumák hurouše a pokropit je letmou dávkou. Pak jsem se zvratem dostal za posledního. Stačilo na něho posledních pár střel, které mi ještě v kulometech zůstaly. V zápalu boje jsem přehlédl, že jsem zůstal najednou sám a že se na mě hrne znovu šest fiatů jako sršni. Kolem uší mi létaly barevné střely a na křídlech hurikana vyskakovaly růžičky. Musel jsem chtě nechtě rázným piké dolů. Jinak se jich nezbavím. Střelivo jsem už neměl a benzínoměr se už blížil k nule. Dostal jsem se do 2500 stop, asi 10 km od pobřeží.

13524417_1094078113991074_6559270189765065380_n

Zpátky ve svém Spitu.

Stočil jsem na západ a mírným klouzákem, bohudíky již nepronásledován, jsem se potom dostal šťastně domů s poslední kapkou šťávy.
Let trval dvě a čtvrt hodiny. Přistál jsem poslední. U peruti mě už pokládali za missing, tedy vyřízenýho. Po boji jsem se dozvěděl, že jsme neztratili nikoho a dostali jsme jich pět.
Já ty dva…