Jak už jistě víte, českoslovenští piloti to není jen RAF, ještě před útěkem do Anglije si tito odvážlivci museli projít Polskem, Rumunskem, Francí a spousta znich si udělala „výlet“ i do dalších zemí. Já bych ještě stále zůstal v Polsku, protože mě zaujali příběhy, které pojednávají o nevědomosti polských obyvatel na začátku války. Omylům a nezřídka i pro pilota tragickým.

Po náletu na Deblinské letiště, kde v té době operovali i budoucí příslušníci 303. squadrony v Anglii se celá letka přesouvala do jiného zázemí, ve formaci, které letci nazívali „hejno“. Piloti František, Smrčka a Lazar se však od formace kvůli husté oblačnosti odtrhli a své kolegy nemohly najít. Jelikož se stmívalo, byli nucení přistát u hořící vesnice, jejiž světlo ve tmě ozařovalo poorané pole. Jejich přistání však bylo brzi odhaleno naštvanými vesničany, kteří běželi se vším co měli k dezorientovaným pilotům. Výzbroj domorodců činila dokonce i dvě pušky, nějaké vidle, kosy a to končila veškerá legrace, jelikoš si tito naštvaní lidé mysleli, že naši piloti jsou ti, kteří je právě připravili o střechu nad hlavou. Nebylo se čemu divit. Informovanost polského obyvatelstva byla mizivá, netušili, že českoslovenští letci bojují za jejich svobodu i za tu svou. Ono totiž voják, který neumí dobře posky byl v jejich očích okamžitě němec. Dokonce nepomohlo odvolávaní se na své doklady, uniformy, znaky na letadlech….marně, vesničani jim nevěřili. Z davu se ozývalo „ubíjte je a zahrabejte!“. Ano, taková byla doba a není to tak dávno. Naštěstí je odevzdali vojenské polici, kde se vše vysvětlilo.

Takové štěstí, ale neměl každý a byly případy, kdy to pro letce a to ipolské opravdu skončilo tragicky. Letecký pozorovatel Václav Pěšička byl poslán svým velitelem na na právě vybombardované letiště, kde měl opravit jeden poškozený stroj. Bohužel byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Na letiště přijela polská vojenská policie, která pátrala po německých výsadkářích. No a protože se s sním nemohli domluvit, okamžitě ho považovali za německého záškodníka, který na letadlo montuje bombu. Bez milosti ho zastřelili.

Na chvilku bych se opět vrátil k mému oblíbenci Josefu Františkovi, kterému spousta lidí vyčítá, že nepřiznával svou národnost ani po nouzovém přístání v Anglii už jako člen 303. polské perutě. Měl k tomu dobrý důvod. Né, že by nebyl vlastenec, ale proto, aby ho nezastihl podoný osud. Ono kdyby Vám v té době tvrdil nějaký voják, v anglické uniformě s poslkými znaky, s anglickým letadlem také s polskými znaky, že je čech, asi by jste mu taky nevěřili…