Alois Ježek (1890-1956) – Polní pilot a šéfpilot továrny Letov.

Pilotní škola byla jen teoretická. Nejtěžší předmět byla pro mne meteorologie. Vyučující, který tento předmět přednášel, mluvil tak „vysokou“ němčinou, že jsem rozuměl snad každému třetímu slovu. Literatura nebyla, jedinou brožuru sestavil nadporučík Josef Flassig, který se ale brzo zabil během mého pobytu ve škole.

Když jsme absolvovali tuto čistě teoretickou školu, byli jsme přemístěni na letiště ve Wiener Neustadt a začalo se školit, lépe řečeno seznamovat se s letouny Etrich Taube. Vypadalo to skutečně jako holubice, motor měl výkon 65 HP a nemělo to křidélka, ale konce křídel byly tak pružné, že pomocí páky jsme je ohýbali nahoru a dolů, zrovna tak byla řešena výškovka. Dvojí řízení samozřejmě nebylo. Cvičilo se také nastupování do kabiny a muselo se to provést za dvě sekundy.

Další fází bylo přejetí letiště, vyskočit, obrátit letoun na druhém konci letiště a jet zpátky. Když se vše vyvíjelo dobře, začalo se cvičit na „Holubici“, která měla montován motor o výkonu 85 HP. Létalo se ovšem stále jen večer a ráno za úplného bezvětří. Jakmile se začaly pohybovat listy na keřích nebo tráva, létat se přestávalo. Čepice se nosila se štítkem dozadu a každý správný pilot měl motocyklové brýle – ale ty spíše jen pro vnější dojem.

Tak přišel den 6. dubna 1914, kdy jsem provedl první samostatný let. Obával jsem se přistání, ale nakonec se ukázalo, že to bylo snadné – přiškrtil se motor a „Holubice“ sedala sama, trochu jsem ji pomáhal pružnou výškovkou. Spíše šlo jen o odhad, kdy se kola dotknou země. Let jsem považoval za výborný, dostal jsem „hobla“ a hrdě jsem prohlásil: „Zítra letím na Prahu“. Odpověď byla jednoduchá – nahlásit, kdo bude zametat třísky – tehdy totiž každý „dálkový“ let končil kraksnou…“

Z knihy: Na křídlech světové války, Jiří Rajlich.

Alois Ježek

Etrich Taube „Holubice“.

Alois Ježek v prototypu stíhačky Š 3.

Etrich Taube „Holubice“.