Vzpomínka československého velitele 310. stíhací peruti, majora (S/Ldr) Alexandera Hesse na první ostrou akci této perutě dne 26. srpna 1940.

Spoušť kulometů na řídící páce jsme už všichni odjistili. Rudý kroužek s nápisem „Fire“ výstražně září a v optickém zaměřovači před našim okem svítí zaměřovací kříž. Stáčíme se prudce vlevo, ale už ne v rojích, nýbrž odstupňováni za sebou. Vzduch je protkán bělavými čarami, které tryskají z nepřátelské skupiny. Čáry se nám zdají všelijak pokroucené – zrak nás při našich velikých rychlostech klame a čáry nám připadají neškodné, přestože mozek chápe, že jsou to střely, smrtící střely, které po nás Němci pálí. Rovnám si nohou stroj, který mi vychýlil cíl z mušky, a když jsem stroj vrátil do správné polohy silou, že až palec brní, tisknu spoušť.

Teď! Drtivě krásný pocit: S tepnami napjatými, s očima podlitýma horkou vnitřní vlnou tisknu spoušť a řev osmi kulometů přehlušuje všechno. Ale v hrdle mi duní tep a spánky buší kladivem. Zdá se mi, že jsem jako vypjatý luk, nabitý co největší nahromaděnou silou. Z křídel mého letounu prší střely, jejich bělavé čáry se křižují a ztrácejí se v prostoru německých letadel.

Střílím jenom tři nebo čtyři vteřiny, potom vykopnu směrovku doleva a tak se dostávám dolů. Únik se mi zdařil. Stáčím se. Rychlost mi vyráží dech z hrdla a krev ze spánků, chvilku se probíjím krvavou mlhou, která mi zastírá oči. Točím doprava a zase stoupám. Před mým zrakem se mihnou naše hurricany, které dorážejí na nepřátelskou skupinu. Jenom letmo zastihnu pohledem také pramének kouře, který vyvěrá z motorových plic jednoho dornieru, a dívám se, jak se křečovitě obrací a klesá do hloubky…

 

Zdroj: Jiří Rajlich, II. světová válka (časopis)