Sestřel nebeského jezdce

V bojích letců 1. čs. smíšené divize v ostravské operaci první německý letoun sestřelil nikoliv stíhač, ale příslušník 3. bitevního leteckého pluku. Zadní střelec na letounu IL-2 Richard Husmann alias Filip Jánský, kterého znáte jako autora knihy „Nebeští jezdci“, která byla později i zfilmovaná. Já jsem si pro dnešek dovolil přepsat tento příběh z knihy „Pod křídly je Ostrava“ od Jaromíra Bally.

16. duben 1945 byl pro letce 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR naplněn intenzivní bojovou činností. Bitevníci v doprovodu stíhačů zaútočili sedmkrát na nepřátelské pozice. Zatímco první skupina odstartovala k bojovému letu v dopoledních hodinách, poslední letouny dosedaly na plochu porembského letiště již za tmy – ve čtvrt na devět. Naši letci vzlétli ke 105 bojovým letům do prostoru vesnic Olzy a Uchylska, kde s úspěchem odstřelovali a bombardovali postavení hitlerovců, hnízda odporu a důležité objekty. Zejména však narušovali a ničili fašistickou přepravu přes Odru. Podařilo se jim dokonce poškodit most, který hitlerovci používali k přísunu záloh.

Během bojových akcí došlo ke vzdušným střetnutím s nepřátelskými stíhači. V dopoledních hodinách hlídkovali nad bojištěm tři messerschmitty. Jeden z nich se snažil napadnout náš šturmovik, ale stíhací ochrana byla na místě.

Další skupinu bitevníků vedl do útoku kapitán Mikuláš Šinglovič. V sestavě letěl také letoun s číslem 35 pilotovaný rotmistrem Jozefem Vidršpánem s palubním střelcem rotným Richardem Husmannem.

Skupina bitevníků poklidně „připlula“ do prostoru cíle k vesnici Olze. Piloti začali řadit šturmoviky do útočné sestavy a nebrali příliš na vědomí dvě tečky, které z uctivé vzdálenosti sledovaly jejich manévr. Vždyť naši stíhači jsou připraveni nepřítele odrazit. „Pětatřicítka“ útočila poslední.

Piloti se soustřeďovali na sledování pozemní protiletadlové obrany. Zezdola střílelo do vzduchu všechno možné – od velkokaliberních děl až po pěchotní zbraně. „Útok!“

Bitevníky se nakláněly a jeden za druhým střemhlav nalétávaly na cíl. Rotmistr Vidršpán měl oči upřené na zaměřovač. Mozek ovládala jediná myšlenka – trefit co nejpřesněji. Richard Husmann byl také plně soustředěn  – na pozorování těch dvou teček, které povážlivě rostly, až dostaly známý obrys – focke-wulfy 190!

„Pozor, jdou po nás fokouši,“ varoval interkomem pilota. Jozef vybírá strmý nálet, letoun prolétává gejzírem výbuchů snad dvacet metrů nad zemí. Vtom kolem šlehly čáry výstřelů, ozvalo se praskání, interkom byl přerušen. Fašistický stíhač zaútočil.

„Potvoro, střílíš z velké dálky, bojíš se mě,“ cedí Richard Husmann skrze zuby. Kolikrát byl v podobné situaci ještě v Anglii, nad kanálem.

Richard klidně sledoval, jak se nepřítel blíží. Pevně sevřel rukojeť velkorážního kulometu, zamířil a stiskl spoušť. O osudnou vteřinu dříve, než spustily palubní zbraně německého stíhače. Zkušenosti z desítek podobných soubojů sehrály svou roli.

Ozvala se však rána, jako když praskne bičem. To stíhačova střela narazila na ochranný pancíř mezi kabinou střelce a sedadlem pilota.

Rotmistr Vidršpán se snažil nepříteli uniknout, ale marně. Šturmovik byl několikrát zasažen a v zadní části trupu byla poškozena převodová lanka ke směrovce. Jedna střela narazila na podstavec střelcova zaměřovače a roztříštila ho na kousky. Desítky kovových střepinek vnikly Richardovi do obličeje, do rukou a nohou. Podstatnou část naštěstí pohltil padák, který měl střelec na prsou a který mu vlastně zachránil život. V zápalu boje Husmann necítil bolest – jen ho popadl obrovský vztek.

„Tu máš!“ zařval a znovu stiskl spoušť. Kulomet se otřásl dlouhou dávkou, střelec se zaťatými zuby držel náměr. Z útočícího focke-wulfu se vyvalil sílicí pruh dýmu. „Dostal jsem ji“, pomyslel si Husman šťastně. Okolí se však zahalilo mlhou, něco mu zalilo oči. Zvedl ruku k obličeji – dlaň měl plnou krve. Cítil, že ztrácí vědomí…

Mapa

Pilot nevěděl, co se stalos jeho střelcem. Slyšel kulomet, viděl padat zasažený nepřátelský letoun, předpokládal tedy, že je vše v pořádku. Husmann svůj úkol splnil, teď jeho čekal neméně obtížný  – přistát s poškozeným letadlem.

„Od sovětského navodčika jsem se rádiem dozvěděl o úspěchu naší posádky a také to, že šturmovik byl patrně vážně poškozen,“ vzpomíná plukovník Mikuláš Guljanič. „Okamžitě jsem zařídil vše potřebné. A šturmoviky už jsou tu. Jeden, druhý, třetí…sedm jich přistálo v pořádku. Osmý bitevník však zůstává ve vzduchu. Nasazuje na přistání. Vysunuje podvozek – jen  jednu nohu! Kašlající motor táhne stroj zpátky do vzduchu, pilot podvozek znovu zatahuje. Ještě jeden pomalý okruh a nasazuje na přistání na břicho vedle letiště. Naskočil jsem na stupátko sanitního vozu a jeli jsme k němu.“

Jozef Vidršpán navádí opatrně stroj na přistání. Snižuje rychlost a vysouvá přistávací klapky. Vybírá si rovnou plochu nedaleko startovací dráhy – tu samozřejmě nechtěl zničit. Ještě kousek. Teď!

Situační plánek letiště Poremba

Letoun dosedl v gejzíru hlíny na zem. Dva vrtulové listy se ohnuly, chladič pod trupem a další výčnělky brzdily cestu těžkého stroje. Konečně se šturmovik zastavil.

Jozef vylezl z kabiny a naklonil se nad střeliště. Strhává z něj rozstřílený kryt. V oblaku prachu zastavuje vedle letounu sanitka a velitel pluku vyskakuje na křídlo. Zadní část letounu je „prošita“ několika dávkami. Husmann sedí zhroucen v roztříštěné kabině, ruku si drží na zkrvaveném obličeji. Druhou ruku má na noze. Velitel uviděl, že si střelec vrazil prst do prostřeleného stehna a držel tepnu, aby nevykrvácel. Je mrtev? Nebo oslepl? Konečně se pohnul a sundal ruku z obličeje. Guljanič spatřil krví zalitou tvář.

„Pane majore, já vás vidím,“ řekl polohlasně Richard. A z jeho slov zněla vzdor tragickému podtextu situace radost. Guljanič s Vidršpánem jej vytáhli z letounu a odepli mu na cucky roztrhaný padák. Přiskakují sanitáři a poskytují raněnému první ošetření. Sanitka jej odváží do nemocnice.

Těžce raněného Husmanna  okamžitě operoval sovětský chirurg. Prakticky bez narkózy.  Richard zatínal prsty do operačního stolu, až mu bělely klouby. Nakonec ztratil vědomí. Lékaři nedávali mnoho naděje, že těžká zranění přežije. Uložili jej na postel zafačovaného od hlavy až k patě. V noci se dostavila krize. Ale končící život palubního střelce útok zubaté odrazil. Druhého dne mohli lékaři oznámit, že Husmann bude žít. Když jej naši letci navštívili, byl při vědomí a pustě láteřil.

„Co tak kleješ? Vždyť je všechno v pořádku…“

„Pendrek v pořádku. Ten parchant mi rozstřílel parádní mundúr. Vždyť jsem se v tom fofru před letem nestačil převléct…“

Druhý den dostal velitel pluku suchou vojenskou zprávu :

„16. dubna 1945 při bitevním náletu na cíl 513 střelec letounu IL-2 číslo 35 sestřelil jednoho ze dvou útočících fašistických stíhačů  FW-190. Nepřátelský stroj se v plamenech zřítil u města Olzy. Děkujeme vítězi a všem blahopřejeme! Náčelník štábu 107. střeleckého sboru plukovník Antonov.“

Později se ukázalo, že se pilot hořícího nepřátelského letounu  dokázal zachránit a byl zajat sovětskými vojáky. Němec byl starý zkušený „vlk“, plukovník vyznamenaný železným křížem s dubovou ratolestí a brilianty. Stíhací „eso“ však našlo svého mistra…


Dlouho nebylo známo, koho Husmann vlastně sestřelil. Jiří Rajlich  vylučovací metodou dospěl k závěru, že onen sestřelený pilot byl Max Rahofer od bitevní eskadry SG/4.


Il-2 č. 14- výr.číslo 12470 ze stavu 1. letky 3. bitevního pluku 1. československé smíšené
letecké divize  v SSSR. Dne 16.4.1945 posádky Jozefa Videršpána a Richarda Husmanna..
Richard Husmann už po částečném vyléčení na letišti, pravděpodobně Albrechtičky.Ještě má ovázané ruce.
Richard Husmann v polní nemocnici.
Husmann sedící v první řadě první zprava.
Operační prostor 1.československé letecké divize.