Silně krvácející pilot se dokázal s poškozeným letounem vrátit na letiště. Zkolaboval až po přistání.

Stanislav Hlučka se narodil se 19. října 1919 v Blažovicích u Brna. Vyučil se strojním zámečníkem. Později vystudoval Odbornou průmyslovou školu v Brně. Na výzvu „tisíc pilotů republice“ se přihlásil do Masarykovy letecké ligy, jeho výcvik v Brně ale přerušila okupace. Přes Slovensko, Maďarsko a Bejrút se dostal do Francie a později do Velké Británie, kde létal jako pilot 313. stíhací perutě. V únoru 1944 odjel se skupinou letců pod vedením škpt. Františka Fajtla z Glasgowa přes Suez do Sovětského svazu. Zde vytvořili 1. čs. samostatný pluk v SSSR, se kterým bojovali na podzim roku 1944 šest týdnů v obklíčení na Slovensku.
V roce 1949 byl Stanislav Hlučka zatčen, vězněn a po propuštění řadu let perzekuován. Od listopadu 1989 se významně angažuje ve věci rehabilitace válečných veteránů stíhaných komunistickým režimem. Od roku 1992 je S. Hlučka předsedou Sdružení zahraničních letců. Dne 28. října 2005 mu prezident Václav Klaus za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva propůjčil Řád T. G. Masaryka.

Jste prý posledním stíhačem žijícím v Čechách, který má na svém kontě bojové sestřely z druhé světové války. Kolik vám jich bylo přiznáno?

 Celkem jde o čtyři sestřely, za něž jsem také obdržel čtyři válečné kříže. Vedle toho jsem ale řadu nepřátelských letadel ve vzduchu poškodil, což se za války také počítalo.

 Létal jste již ve Francii v roce 1940?

 Po prezentaci v jihofrancouzském Agde mě poslali do přeškolovacího střediska blízko Bordeaux. Tam bylo fajn, intenzivně jsme létali na tamním letišti. V Agde panoval hrozný zmatek. Vývoj událostí byl ale tak rychlý, že na frontu jsme se již nedostali. Jinak jsme se ale špatně neměli, bylo tam dobré zázemí. Podobně jako ostatní francouzští vojáci jsme dostávali každý den v poledne půllitr vína. Všude kolem byla vinařská oblast, chodili jsme k sedlákovi se džbánkem pro víno. Bylo hrozně levné.

 V Anglii jste si už ale zabojoval do sytosti…

 Tam mě nejdříve poslali do Duxfordu, jenomže pak přicházeli ještě ti starší piloti, kteří létali ve Francii, a tak nás odveleli na přeškolení. Po jeho skončení jsem byl zařazen k naší 313. peruti.

 Začal jste létat na hurricanech, později jste přešel na spitfiry. Jak na tyto stroje vzpomínáte?

 Ze všech těchto letadel jsem létal nejraději na Spitfire IX., to bylo takové univerzální letadlo. Dobře se mi s ním létalo i bojovalo. Byla to obratná stíhačka, která se uplatňovala i ve středních výškách.

 Jak vůbec probíhalo přeškolování na jednotlivé typy? Kolik jste toho museli nalétat?

 To byla poměrně rychlá záležitost. Je potřeba si uvědomit, že byla válka a obrovský nedostatek pilotů. Ze všeho nejdříve se udělal okruh v dvoumístném letounu a když instruktor viděl, že je člověk schopen létat, mohl již plnit samostatné úkoly.

 Při bojovém letu nad Francií jste byl zraněn, vzpomínáte si na tyto okamžiky?

 Nedělal jsem si žádné zápisky, takže některé záležitosti si vybavuji už jen matně. Doprovázeli jsme tehdy střední bombardéry nad francouzský Brest. Letělo se vždy ve čtyřčlenných skupinách, po stranách byli stíhači. Nad Brestem byl již z dálky vidět černý mrak. Jeden z bombardérů našeho roje dostal plný zásah a vzduchem létaly úlomky a střepiny. Jedna z nich mi prorazila kabinu a zasáhla mě do krku. Všude bylo spoustu krve. Musel jsem si tu ránu držet rukou, takže bylo obtížnější pilotovat, navíc motor letounu začal vynechávat. Naštěstí se mi ho ale podařilo dotáhnout přes kanál do Anglie, kde jsem ještě celkem v pohodě přistál. Vystoupil jsem na křídlo a svalil se na zem. Víc už si nepamatuji. Omdlel jsem v důsledku příliš velké ztráty krve.

 V mládí jste hodně sportoval, byl jste známý i jako fotbalista. Myslíte si, že i tohle vám za války pomáhalo?

 Fotbal jsem hrál v útoku. Stejně útočný jsem byl i ve vzduchu. Jako kluk a dorostenec jsem se hodně angažoval v Sokole. V něm vybírali z každé župy dva dorostence do Prahy do Tyršova domu. Byl jsem mezi nimi. V Praze nám dávali olympionici pořádně do těla. Učili nás například, když jsme se při veletoči utrhli z hrazdy, jak máme padat. To byla vynikající průprava. Mnohé z těchto zkušeností jsem později využil i jako válečný pilot.

 Měl jste při vzdušném souboji nějaké finty, taktické prvky, které jste nejvíce uplatňoval?

 To se nedá takhle říci, hodně záleželo na tom, jak jsem byl napaden a z jaké pozice.

 V čem jste vynikal, byl jste dobrý střelec, anebo vám naopak vyhovovalo manévrování?

 Střelec jsem byl slušný. Ani manévrování ale nebylo mou slabou stránkou. Fajtl o mě s trochou nadsázky napsal, že jsem byl hbitý jako rtuť. Odvážný až krkolomně. Rozený stíhač, vždy plný elánu. Myslím, že jsem si nemálo předpokladů pro tuto profesi přinesl ze sportu, o kterém jsem se již zmínil.

 V únoru 1944 jste se rozhodl odejít společně s Fajtlem a dalšími letci do Sovětského svazu. Co vás k tomu vedlo?

 To byla tehdy taková akce. V Rusku neměli vůbec žádné letectvo, tak udělali výzvu, ať se přihlásí, kdo by tam chtěl odejít. V té době jsem na schodech potkal Fajtla. Zeptal se mě rovnou: „Malej, půjdeš se mnou do Ruska?“ Odpověděl jsem mu, že když mě vezme, tak že jo. Na základě toho jsem byl zařazen do této jednotky. Myslím si, že rozhodující roli sehrálo právě to, že odcházejícím stíhačům měl velet Fajtl. To byl dobrý velitel. U naší perutě jsme měli výbornou partu. Byl jsem jeden z nejmladších, ale všichni mě brali jako naprosto rovnocenného partnera.

 Věděli jste, co vás čeká, nezaskočila vás situace a podmínky v Rusku?

 Myslím si že ne. U letectva vládly přece jenom jiné poměry než u pěchoty. Navíc jsme byli na leccos zvyklí. Přeškolení na lavočky proběhlo velice rychle. Instruktor s námi udělal jeden okruh a davaj.

 Letoun La-5 byl ale něco jiného, než na co jste byli doposud zvyklí…

 Hodil se vysloveně do polních podmínek ruských letišť. Přístrojové vybavení bylo samozřejmě podstatně jednodušší. Byl stavěn do čtyř tisíc metrů. Ve vybavení neměl kyslík. Naším úkolem bylo podporovat a chránit hlavně pozemní vojska a bitevní iljušiny. Rusům jsme také ukázali svou přesnou skupinovou slétanost. Měli jsme v ní velkou praxi, neboť v Británii se veškeré doprovody prováděly ve skupinách. Snažili se nás sice napodobovat, ale vypadali pak ve vzduchu jako splašené hejno.

 Když jste se dozvěděli, že poletíte na Slovensko, přijali jste to s radostí?

 To bylo trochu složitější. Psali jsme do Moskvy, že chceme, abychom byli odesláni na frontu. Nějakou dobu trvalo, než jsme dostali odpověď. Pak přijel náš velvyslanec Zdeněk Fierlineger s tím, abychom nikam nespěchali, že nás ještě budou potřebovat. Chtěli z nás tenkrát udělat takovou skupinu proti letcům ze Západu. To se jim ale nepovedlo, a tak se po roce 1948 většině z nás pomstili kriminálem. Teprve pak přišel rozkaz k přeletu na Slovensko. Letěl jsem s Fajtlem v první skupině z Krosna. Byli jsme už u hranic, když veliteli najednou nečekaně klesl tlak oleje v mašině. Museli jsme se otočit zpátky. Naštěstí jsme se ale celkem bez problémů dostali do Krosna. Dřív, než opravili závadu, startovala na Slovensko druhá skupina. Koukali jsme se za ní hodně smutně. K večeru bylo letadlo opravené, a tak jsme znovu odstartovali a už celkem bez problémů přistáli na letišti Tri Duby.

 Hned druhý den po příletu posledních příslušníků pluku jste zorganizovali úspěšný útok na letiště v Piešťanech, které drželi Němci…

 Slováci nás informovali o tom, že piloti z Piešťan na ně zle dotírají. A tak nás osm odstartovalo směrem na piešťanské letiště. Vedl to tenkrát nadporučík Josef Stehlík, který před válkou v Piešťanech sloužil. Znal tedy perfektně terén. Letěli jsme hodně nízko nad zemí, aby nás nemohli zaměřit. Těsně před letištěm jsme dostali rozkaz k rozestupu. Němci měli letouny seřazené podle železniční trati. Tak jsme je hned pokropili. Pak jsme se Stehlíkem vystoupali do výšky pěti set metrů a hlídkovali, abychom nemohli být napadeni dalšími stíhači. Něco se ale blýskalo u řeky poblíž mostu. Němci tam měli ukryté další stíhací messerschmitty, a tak jsme je se Stehlíkem napadli a teprve potom se přidali ke klukům a vrátili se zpátky na letiště. Tehdy jsem také vystrašil zástupce velitele naší perutě Leopolda Šroma. Vrtulový kužel mého letounu totiž natřeli na červeno, což mívali Němci. Šrom po přistání tvrdil, že ho pronásledoval focke-wulf. My jsme ho ale nikde neviděli, vtom mi to došlo. Šli jsme k mému letounu a já mu ukázal natřený kužel. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli.

 Na Slovensku jste sestřelil jeden letoun Fw-190 a druhý poškodil, vzpomínáte si na tuto událost?

 Asi ve třech tisících metrech jsem hlídkoval mezi Banskou Bystricí a Breznem. Najednou se ve vysílačce ozvalo, že je letiště napadeno, že tam jsou Němci. Tak jsem to otočil a asi v tisíci metrech jsem uviděl protivníka. Letěl jsem přímo k němu a snažil se zamířit. Asi ve sto metrech jsem vypálil dávku a Němec to dostal. Okamžitě jsem točil na druhého, tomu jsem dal také dávku. Ostatní se na mě ale mezitím sesypali. Tak jsem na nic nečekal a uháněl k letišti. Sednul jsem, vylezl z letounu a zjistil, že mi ustřelili výškovku. Měli jsme šikovné techniky, tak mi to hned opravili. Pak přišla zpráva, že i ten druhý focke-wulf dostal zásah a musel nouzově sednout někde v horách.

 Na Slovensku jste určitě hodně improvizovali, jaké jste tam měli vůbec zázemí, jak fungovalo letiště?

 Zolná bylo polní letiště. Podél jeho jedné strany tekl potok obrostlý stromy. A právě jeho meandry jsme využívali na maskování letounů. Ve srovnání se současností bylo všechno hrozně primitivní. Palivo se vozilo i s koňmi, do letounů se čerpalo ručními čerpadly.

 Nebyl problém s municí, když jste měli sovětské letouny?

 Střelivem jsme byli zásobovaní ze Sovětského svazu. Fungovalo to ale docela dobře.

Jaké byly vaše osudy po skončení války?

Zařadili mě na operační oddělení ministerstva obrany. To pro mě byla příliš administrativní práce, málo se tady létalo, a tak jsem utekl do Letňan do výzkumného ústavu. Dělal jsem zkušebního pilota. A právě tady jsem si zalétal na nejvíce typech letounů. Jednou to někdo spočítal a řekl mi, že jich bylo třicet. Byla tady německá kořistní letadla, ruská, anglická i naše.

Který z těchto typů vám nejvíce přirostl k srdci, s kterým jste létal nejraději?

Na to není snadné odpovědět. Létal jsem dopravní letouny, stíhačky, akrobatická letadla. Když Avia vyvinula cokoliv nového, všechno se ověřovalo u nás. Byl jsem i u zkoušek našich prvních vrtulníků. Tehdy jsem se dostal do Švédska. Vzpomínám si, že jsem zalétával nový typ akrobatického letounu, který v zatáčkách vynechával. Přistál jsem s ním, sešlo se asi dvacet inženýrů a nevěděli si s tím rady. Musel jsem znovu nahoru. Vystoupal jsem nad letiště, otočil se na záda a letěl tak. Když jsem přistál, tak mi říkali, víš jak dlouho jsi byl na zádech? Jen jsem pokrčil rameny a oni, že prý přes půl hodiny. Pak se mám divit, že mě zlobí krční páteř.

Existuje z této doby něco, na co nevzpomínáte příliš v dobrém?

Někdy v šestačtyřicátém nás pozvali na Slovensko. Jako jediný jsem měl zkoušky na letoun Ju-52, a tak jsem pilotoval. V Bratislavě jsme byli tři dny. Bylo tam tehdy všude spousta vína, konalo se nějaké vinobraní. Bylo mi jasné, že poslední den si nesmím dát ani kapku. Čekal mě totiž přelet zpátky do Prahy. Potkali jsme ale kluka, který sloužil u 312. perutě jako mechanik. Bylo to shledání po několika letech. Válečným přátelstvím se nemůže nic vyrovnat. Museli jsme mít výbornou partu, jinak to ani nešlo. A to včetně techniků. Piloti se na ně museli absolutně spolehnout. Říkal, že má v Bratislavě restauraci, a zval nás k sobě. Nemohli jsme ho odmítnout. Poseděli jsme, popovídali si. A on že nám objedná taxi až na letiště. Na cestu nás ještě obložil lahvemi vína. Když jsme přijížděli k junkersu, okamžitě jsem vystřízlivěl. Odemkl jsem dveře, chlapi nastoupili a já odstartoval. Schválně jsem letěl v nízké výšce, otevřel jsem si okénko, aby mě ovíval čerstvý vzduch. Všechno naštěstí dobře dopadlo. Únava z alkoholu se mi vrátila, až když jsem seděl doma v Praze ve svém bytě.

Bude vám osmdesát devět let, zajímáte se ještě pořád o létání?

Samozřejmě, jinak to ani nejde. To je láska na celý život.

Změnily se za tu dobu nějak generace pilotů, jsou současní kluci, kteří létají, jiní, než jste byli vy před sedmdesáti lety?

Myslím si, že ne. Ten zápal pro létání je pořád stejný. Jen ta doba se změnila a s ní samozřejmě podmínky pro létání. Já měl štěstí, že jsem začal létat v okamžiku, kdy pro tuto činnost vládla obrovská euforie. Říkalo se, že vzduch je naše moře.

Text: Miroslav Dolina

zdroj: vztlak.net

hlucka-spithlucka-rafgeneralporucik-stanislav-hlucka-hbity-jako-rtut_medium