Lavočky letí nízko nad zemí, tisknou se ke korunám stromů, kopírují svahy a protahují se údolími členité slovenské přírody. Vzdálenost k cíli se krátí, minuty přibývají a mlčící piloti v sobě potlačují vzrušení z první bojové akce nad územím, které před pěti lety bylo svobodným státem Čechů a Slováků.

První roj vede nadporučík Stehlík. Vede vlastně všech osm lavoček, protože před válkou sloužil na piešťanském letišti a nejlépe zná terén v jeho okolí. Musí přivést skupinu tak, aby nepřítel do poslední chvíle nic nepozoroval.
Stroje se přehouply přes poslední hradbu hor a před zraky pilotů se otevřela piešťanská rovina ubíhající dolů, k Trnavě. Ty hory tamhle na severozápadě již patří z poloviny k Moravě…
Tváře pilotů jsou soustředěné a klidné. Čeká je přepad piešťanského letiště obsazeného fašisty. Je to nebezpečný podnik. Letiště si brání každá bojující strana vším, co má k dispozici, a k obraně letiště toho nebývá zrovna nejméně. Jde-li však někdo do boje s takovou nenávistí k nepříteli, jako šli tito piloti proti fašistům, dočkají se i přes soustředěnou obranu hitlerovci něčeho, na co nebudou rádi vzpomínat. Vždyť dnes poprvé za celou válku mají letci možnost vyřizovat si účty s okupantem na domácí půdě a ne jako dosud nad Francií, Belgií, Velkou Británií nebo Holandskem.
Pod křídly se zableskla hladina Váhu, mihla se silnice, stro

wp_20161021_17_43_29_pro

Skopalova lavočka jde na zteč…

my a již se dva roje lavoček ženou jako smršť nad zelenou plochou posázenou desítkami junkersů, messerschmitů, heinkelů. Rudé pěticípé hvězdy na křídlech a trupech stíhaček násobí zděšení překvapeného letiště. Prchající fašisté místo na obranu myslí jen na to, jak zachránit zdravou kůži. Vrhají se do úkrytů, tisknou se k zemi, utíkají od strojů s černými kříži na trupech.
V zaměřovačích letounů rostou první cíle. Závěry kanónů letí do palebné polohy a prsty na spouštích čekají, až cíl bude blíž. Šest lavoček začalo ničivé dílo. Z ústí zbraní se snáší ocelové krupobití na hladká těla fockewulfů, junkersů…explodují cisterny, hoří první auta. Co chvíli vyletují do vzduchu kusy křídel, kormidel a trupů. Pyšné nacistické stroje se kácí, některé hoří. Jako běsnící sršně míhají se lavočky nad letištěm, jejich dráhy se protínají a na jediný okamžik nenechávají překvapeného nepřítele v klidu.
Nad letištní plochou krouží dva letouny. Jejich piloti usilovně vymetají očima vzdušný prostor kolem sebe i daleko nad obzorem, aby včas odrazili případné nebezpečí přicházející ze vzduchu. Nadporučík Stehlík a jeho číslo, podporučík Hlučka, vytvářejí od první chvíle výškovou ochranu těm dole, kteří zatím udělují lekci okupantům. Vzduch je však čistý. Nebezpečí nehrozí, a tak ani Stehlík se svým stínem neztrácí čas. Noří nos své lavočky hluboko pod horizont a vrhá se k zemi jako dravec na kořist.
Útočícím lavočkám dochází střelivo. Jejich víření a střelba zvolna ustává, dva tři jednotlivci ještě podnikají poslední zteče. Podporučík Skopal zahlédne – právě ve chvíli, kdy se chystá k poslednímu útoku, jak kolem ocasu Mrázovy lavočky prolétne několik svítících střel.
Odkud to je? Někdo se přece jen asi vzpamatoval! Skopalovi stačí jediný pohled a ví svoje. Kryt křovím na okraji letiště, troufl si nějaký odvážlivec ohrozit kamaráda. Skopalova lavočka prudkým obratem namíří svůj tupý nos na palebné postavení fašisty a vedena neohroženým pilotem blíží se k zemi. Cíl není jasně vidět, a proto Skopal čeká, dokud neuvidí postavu za kulometem. Chce mít jistotu.
Ve chvíli, kdy stiskl spoušť a dvojice švaků zaduněla, vyletěla útočící lavočce vstříc dávka z kulometu. Nebyla však dlouhá. Střelce umlčely dvacítky vypálené Stehlíkem. Moc toho nebylo, protože kanóny jen štěkly a bylo po střelivu. I ta krátká salva však stačila a vzápětí Skopalův nezasažený stroj smetl s tenkých větviček keře chumel lístků na umlčené hnízdo.
Nad letištěm je prázdno a klid, nadporučík Skopal se však ještě vrací, aby zkontroloval dílo odvety. Počítá hořící a kouřící letouny, vidí i zasažená auta…není možné, aby při jediném průletu spočítal všechno, ale má jistotu, že deset mašin fašistům shořelo a nejméně deset dalších má tak poškozené trupy a křídla, že se dlouho nedostanou do vzduchu – jestli vůbec budou ještě někdy létat.
Ostatní piloti se již shromáždili nad radešínskou serpentinou. Je jich jen sedm a nezbývá jim benzín na další vyčkávání. Smutně odlétávají. Chybí podporučík Skopal. Ten zatím se svou lavočkou líže střechy piešťanských domů a nakonec odpovídá mávajícím obyvatelům výběrovým výkrutem. Na vztek veliteli zdejší letecké posádky luftwafe. To však již za jeho zády mizí Váh i lázeňská kolonáda – musí si pospíšit, aby dohonil kamarády, kteří jsou vidět jen jako sedm malých komárů nad obzorem.