„Operační sál zaznamenal podezřelý pohyb okolo ostrovů Scilles a vyslal do těch míst pohotovostní sekci, sestávající ze čtyř Spitfirů 310. perutě. Za pár sekund už všechno běží onou známou, dobře nacvičenou cestou. V čase daleko kratším limitu jsme ve vzduchu a hlásíme se na knoflíku A operačnímu sálu. Stručné instrukce – směr, výška, IFF – vše jde jak na drátku a zakrátko už jen známá písnička – moře přede mnou, moře za mnou. Stoupáme dosti ostře a zanedlouho už by to bez kyslíku ani nešlo. Nikdo nemluví, není proč, ticho jen přeruší občas operační svojí krátkou instrukcí. Ale jak přibývalo výšky, na palubě začínalo ubývat klidu. Zneklidněl jsem já, ale proto, že zneklidněla ručička otáčkoměru. Ta zase zneklidněla proto, že zneklidněl motor. Honem hledám příčinu, proč zneklidněl motor a bleskově kontroluji vše, co jen kontrolovat lze. Zdá se, že situaci nelze řešiti sezením právě na tomto místě. Snažím se dovolat vedoucího skupiny a povědět mu o svých trampotách. Nic neslyším, tedy ani on nemůže nic slyšet. Proč? Po kolikáté už kontroluji stejným vžitým způsobem, tedy pěkně odleva doprava všechny ty fidlátka klepátka.

Nikdo mě neslyší, sám nikoho neslyším, ani motor. I ten pomalu uhasíná, jak hlásí ručička otáčkoměru, která se poněkud ustálila, žel na režimu odpovídajícímu sotva chodu na špalkách. Skupina se vzdaluje, já zaostávám, klesám a otáčím se volně na zptáteční kurz. Ještě několik pokusů o spojení, ale neslyší ani skupina, ani zem, ani já. Výšky rapidně ubývá a já jsem rád, že neubývá klidu.

Domů se nedotáhnu, to už je jasné, ale moře tam dole je neklidné, zlé. Na něj se dnes sedat nedá. Uvolňuji kuklu a smutně a rezignovaně ji nasazuji na její obvyklé místo – na zaměřovač. Tak jsem dolítal! Najednou se chce brečet…Uolňuji upínací pásy, kontroluji zámek padáku, ještě jednou kvapem si pohrávám s pákami plynové přípusti, ale to už je víc loučení. Tak rychle – potlačit, rychlost, vytáhnout, obrat na záda – a ven! Vypadnul jsem celkem dobře, jen koleno bylo cestou trochu neopatrné, ale padáku se nějak nechtělo. Zůstal někde zahákován a v poloze na zádech jsme se všichni řítili bezmocně dolů. Dosud se mi zdá, že jsem se snažil dělat cosi rukama za zády, ale kdo ví, co se skutečně děje ve vteřinách, které jsou věčností? A najednou – prásk – já letěl na jednu stranu a můj kamarád Spit s funěním na druhou. Tak jsme se rozešli nadobro – navždy.

Nebylo potřeba ani počítat ony tři vteřiny před vytažením uvolňovače vrchlíku. Času a výšky nazbyt nebylo, proto raz-dva, škubnutí – a nic se neděje! Co to? Vytahuji celé lanko z lanovodu a anažím se podívat nahoru, co se děje s padákem. Ale v tom to přišlo: prudké škubnutí, rána se rozkládá do celého těla a než si stačím uvědomit, že je to právě „dovolení“ k návratu na zemi, dostávám lázeň mořské vody.

Padák se před dopadem neuvolnil, jak praví instrukce a zlý vítr mě proto náležitě protáhl vlnami. Trvalo dosti dlouho, než jsem se uvolnil z popruhů a zaplantaných šňůr. Pak následoval zápas s člunem. Honem uvolnit z pouzdra, přivázat a nafoukat. Ale běda, další zrada. Zatímco plavací záchranná vesta se nafoukla bleskově, dinghy zůstala sotva rozložená jako stará matrace a lahvička stlačeného vzduchu nevydala více jak dva-tři chlapské dechy. Snažím se pumpovat ručním měchem, ale jak dobře to šlo tenkrát tam doma při nácviku a instruktáži! Jak dobře jde všechno v učebně! Proč to nejde alespoň právě tak v praxi, právě teď, když mám vodu nejen v botách?

Pumpuji ručním měchem, ruce bolí, je mi zima. Hrozná zima. Jak dlouho to všechno trvá? Svět začíná šednout. Přestávám ho vidět, ztrácí se i ten maličký horizont uprostřed vln a všechno se mění v neviditelno. Je 4. února 1942 a moje hodinky plné vody se zastavily ve 12.42 GMT (Grrenwitch Main Time). Poslední myšlenka, která mně prošla hlavou, než jsem ztratil spojení se světem, byla „Keep floating!“ Kdo ji našeptal? Vždyť v mé mysli trvá dodnes.“

Polomrtvého Zdeňka Škarvadu ve žluté záchranné vestě zahlédla v bezvědomí hlídka na německé válečné lodi. Zbytek války strávil v zajetí.

Zdroj: Zdeněk Škarvada – Keep floating!
Jana horáková, Jaroslav Popelka, Václav Kolesa