Toho rána zmocnila se nás všech příslušníků bombardovací perutě příjemně spokojená nálada. Proslechlo se totiž, že let bude dlouhý a že nás povede do teplých krajů. „Že bychom se podívali na Itálii?“ tážeme se jeden druhého.
Nedočkavě vstupujeme do operační místnosti a když se dovídáme, že „Target for To-night“ je královský muniční arsenál v Turině, rozjasňují se nám všem tváře.
Pečlivěji než kdy jindy se připravujeme na let. Však také je to dálka, bezmála 2000 kilometrů tam a zpět. To znamená, že musíme letět přesně, neboť máme jen nejnutnější množství benzinu, abychom mohli vzíti co nejvíce pum. Piloti zkouší manipulaci s přídavnými nádržemi na benzin, navigátor činí veškeré přípravy pro měření hvězd a bedlivě sleduje zprávy o počasí, radiotelegrafista uvažuje o možnostech zaměření některých vysílacích stanic a přirozeně i mechanikové mají plné ruce práce, neboť vědí, jak to sami říkají, že jejich mašina si to musí dnes šlapat skoro deset hodin.

Odlétáme
Sotva jsme skončili všechny přípravy, a spěšně povečeřeli, odjíždíme ke svým letounům. Poslední zběžná kontrola, motory se točí, jedeme na start. Startujeme první. Malý okruh kolem letiště, nabíráme první kurs, a po několika minutách ztrácíme zemi z dohledu, neboť spodní základna mraků je v 600 metrech.
Nevidíme nic, ani zem ani nebe, teprve poblíže francouzského pobřeží vystupujeme z mraků. Výškoměr ukazuje 10 000 stop, začínají se objevovat hvězdy, výborný a někdy jediný navigační prostředek.

Nad Alpami
Severozápadní Francie je pokryta souvislou přikrývkou mraků, jako kdyby nás ani vidět nechtěla, aby nás nemusela prozradit svým dočasným pánům. U Dijonu mraky přestávají, objevuje se země a za chvíli vidíme zřetelně horský hřbet na francouzsko-švýcarské hranici. Je to pravda, či jen klam, tamhle, na břehu jezera osvětlené město, Ženeva. Díváme se na ni jako malé děti na hračky ve výkladní skříni. Už skoro dva roky jsme neviděli osvětlené město. Opatrně uhýbáme málo doprava, abychom Ženevu nepolekali a tady jsou už Alpy. V září měsíce skýtají úchvatný pohled. Jestliže severozápadní Francie byla přikryta mraky a osvětlené Švýcarsko ustrašeně přikrčeno na úpatí svých horských velikánů, Alpy se hrdě a nebojácně ukazují, jako kdyby si byly vědomy své síly. Musely vidět, že máme přátelské úmysly, neboť nás jen lehce pohoupaly a svými ledovci a sněžnými poli od nichž se odráželo měsíční světlo, signalizovaly nám své pozdravy a ukazovaly správnou cestu.

Turin
Za malou chvíli jsme spatřili rozprasky protiletadlové střelby a konečně též i požáry na zemi. Nebylo pochyby, jsme nad cílem, Turin je pod námi.
Přešel jsem k bombardovacím zařízením a navedl pilota do směru. Bylo dosti silné kouřmo a nemohl jsem ihned na poprvé spatřiti cíl. Proto jsem opakoval nálet znovu. Teprve při třetím náletu, jsem si byl jist, že jsme správně nalétli a že jsem měl dobře zamířeno. Teď jsem pustil pumu. Viděl jsem rozprask jen jedné tisícilibrové pumy a vzápětí na to požár. Ostatní pumy byly načasovány na několika hodinové zpoždění.
Při jednotlivých náletech pozoroval jsem jasně několik velkých požárů, výsledek práce ostatních kamarádů. Hořely velké budovy o několika poschodích, z jejichž oken šlehaly divoké plameny. Spokojeně jsme se vzdalovali od Turinu. Někdo v letounu zabručel do mikrofonu. „Pěkně jsme jim to tam rozsvítili,“ a druhý dodal. „Až vylezou z krytů a až začnou řachtat časované pumy, to se teprve nepostačí divit.“

Letíme domů
Zase jsme si to namířili přes Alpy, jejichž kráse jsme se nestačili obdivovat. Vzpomínali jsme při tom na domov, na Tatry, Krkonoše, na Český ráj s Turnovem a hospůdkou U Hradeckých, ale neletíme domů, letíme do Anglie. Země nám mizí pod mraky, nad námi se tvoří hrady vysokých oblaků. Pomocí radiomajáku zjišťujeme, že jsme už nad francouzským pobřežím. Začínáme klesat, jak říkáme, píchat mraky. Sotva jsme do nich vstoupili, zjistili jsme že prší. Stále klesáme, už máme jen stopadesát metrů a ještě nic nevidíme. Podle výpočtu měli bychom být za devět minut nad anglickým pobřežím. Nu, dosáhli jsme ho s pětiminutovým zpožděním. Letíme ve sto metrech, ale hustý déšť ztěžuje viditelnost. Jen čirou náhodou spatřujeme světelný maják blízko našeho letiště. Sláva, jsme doma. Za pět minut přistáváme. Je třičtvrtě na šest.
Byli jsme unaveni, ale když jsme sestoupili z letadla, zahnal déšť únavu. V operační místnosti jsme se pak dozvěděli, že zprávy ostatních letounů jsou dobré a že je vše v pořádku. Naše radost z úspěchu byla tím větší. A teď se zase chystáme nanovo. Čím dříve, tím lépe a nejraději na Berlín…14225408_1144558458943039_4000956190806414448_n