TOM LOM, jeden z posledních českých leteckých mušketýrů.

Už pouze tři naši váleční veteráni leteckého personálu RAF žijí v Česku (11.4.2020). Z 311. československé peruti je to Tomáš Lom (95) a Jiří Pavel Kafka (95) a stíhač 310. perutě Emil Boček (97). O to vzácnější bylo naše setkání s tak trochu showmanem Tomášem Lomem. Během našeho povídání popíjel čaj a hýřil úsměvnými, ale nepublikovatelnými poznámkami. Tom ještě ve svých 65 letech běžel Jizerskou padesátku.

Tomáš Lom, rozený Löwenstein, se narodil ve Vídni, odkud pocházela jeho máma. Tatínek byl oční lékař a bydlel s rodinou v Praze na Rašínově náměstí. Za první světové války sloužil u Pražské jednotky a s vojenskou polní nemocnicí jezdil především po Balkáně.

„Můj o pět let starší bratr Walter se ještě narodil v Čechách, ale když jsem měl na svět přijít já, rozhodla babička, že máma bude rodit ve Vídni. Za pár týdnů po mém narození jsme se ale vrátili všichni zase do Prahy,“ začíná své vyprávění Tomáš Lom, který se z Löwensteina přejmenoval po válce, to proto, aby se jeho příjmení lépe vyslovovalo.

Maminka Toma opustila rok po jeho narození. Musela tenkrát na triviální operaci s bolavým zubem, jenže při ní dostala otravu krve a zemřela.

„V dětství jsem řádil jako spousta jiných dětí. Třeba, když jsme na zamrzlé Vltavě pod našimi okny lítali po kluzišti. Upravená část byla k bruslení za padesát halířů, za což byly dvě housky. Na otevřené Vltavě si každý mohl dělat, co chtěl.“

Tomův tatínek měl doma kuchařku Češku a asistentku z Německa, která se později stala jeho druhou manželkou. Ze vztahu se jim narodil, v Tomových pěti letech, jeho nevlastní bratr Bedřich.

„Můj strejda ve Vídni byl začátkem německé agrese v roce 1938 pro svůj židovský původ vězněný. Jenže se vykoupil a s rodinou rychle odjel do Anglie. My už věděli, co se v Čechách chystá, protože do tátovy ordinace docházeli i Rakušáci, a tak mě poslal do Anglie, kde už pobýval můj starší bratr.“

Tomův bratr Walter v Anglii složil maturitu a nastoupil na vysokou školu. V době mobilizace se vrátil bránit naši hranici, ale poté, co byly Čechy podstoupeny Němcům, odjel zpět do Anglie.

Mladší, nevlastní bratr Bedřich zůstal s matkou v Praze, kde válku přežili. Byl ovšem jako židovský míšenec vyhozen ze školy a po válce oba zatkla revoluční garda. Bedřicha poslala do Terezína, kde musel vykopávat mrtvoly. Dostal však tyfus a málem zemřel. Z Terezína ho dostal a tím i zachránil jeho nevlastní bratr Walter.

Později se Bedřich Löwenstein stal významným historikem. Za minulého režimu působil jako tlumočník na velvyslanectví Německé spolkové republiky v Praze. Díky němu se důležité dokumenty a rukopisy dostaly odtud na Západ. Zemřel v Berlíně před třemi roky.

„Tatínek mě posadil ještě před začátkem války v Praze na vlak směřujícím do Anglie s pasem, jízdenkou a svačinou. V Paříži jsem přestoupil na vlak do Holandska, který mě dopravil až k trajektu plujícímu do Anglie. Z pobřeží jsem pokračoval do Londýna, kde mě strýc ubytoval v malém penzionu.“

Tomův táta byl mezitím pozván, jako známý vědec v oboru očního lékařství, na přednáškové zahraniční turné do Anglie, na které odjel pár hodin po okupaci. V Anglii dostal práci jako laborant v nemocnici. Na vojnu pro vyšší věk už narukovat nemohl.

Tom v Anglii vystudoval bakaláře a následně narukoval. Starší bratr odjel s československou armádou do Francie obklíčit Dunquerk, kde zůstal až do konce války. Po ní se vrátil do Československa a stal se členem klubu USA. V roce 1947 se mu lstí podařilo utéct z Bratislavy do Rakouska a vrátil se do Anglie, kde naši vojáci bojující za anglického krále, měli ještě dveře otevřené. Zemřel před pěti lety po operaci srdce.

„V srpnu 1942, kdy jsem dosáhl plnoletosti, jsem zazvonil v Londýně u naší ambasády s tím, že chci sloužit u letců. Napřed jsem ale musel absolvovat čtyřměsíční vojenský dril. Na každém raportu jsem však hlásil, že chci k letcům, nad čímž vždy jen mávli rukou.“

Tomovi nakonec pomohla k přechodu k letcům náhoda během služby na stráži. Krátce před východem slunce se k bráně vojenského tábora tenkrát vracela parta značně opilých vojáků i s velitelem.

„Tak jsem na ně zařval, podle předpisů: Stůj, kdo tam! Odpovědí mi bylo: Ty pitomče, s námi je velitel tábora. Jenže já ho neznal a trval na heslu, a přitom jsem rachotil flintou. Chtěli mě za to zavřít, jenže věděli, že jsem jen konal svoji povinnost. Vzpomněli si, že jsem chtěl k letcům, tak mě k nim poslali. Jak já byl šťastný…“

U letců odjel Tom nejdříve na školení radiotelegrafistů, radiomechaniků a stal se i palubním střelcem. Učil se střílet z brokovnice na hliněné holuby i na letadla s taženým pytlem. Dosahoval excelentních výkonů. V daném střeleckém kurzu byl vyhodnocen jako nejlepší.

K 311. československé peruti nastoupil v době, kdy se u ní tvořily dvě posádky. Tady nad Tomem poprvé podržel ochranu ruku jeho anděl strážný.

„Přišel za mnou chlapík, zda bych si s ním posádku nevyměnil. Byl určen k veliteli Hořejšímu, kde nikoho neznal a v posádce Simeta měl kamarády. Souhlasil jsem. O pár měsíců později Simet naboural a nikdo z jeho letadla nehodu nepřežil. Od začátku do konce války jsme jako letci nikdy nevěděli, když ráno vstaneme, kdo do postele večer zalehne.

Tomova dvanáctičlenná posádka stroje Liberator měla za úkol průzkum nad studeným Atlantikem i podél norského pobřeží. Hlídky musely v letadlech sloužit při teplotách až do minus dvaceti stupňů Celsia nepřetržitě i čtrnáct hodin!

„Nikdy jsme nevěděli, kdy do oblak zamíříme ani jaký úkol nás tam čeká, jaký odpor ze strany Němců můžeme očekávat. Měli jsme jen rádiové spojení s postupným přijímáním rozkazů. To, kdybychom byli sestřeleni, abychom měli informací, při výslechu, co možná nejméně. Hledali jsme německé ponorky a povrchová plavidla.“

Při jednom z letů dostala Tomova posádka rozkaz vypustit padákovou fléru, která v noci osvětluje bojiště velmi intenzivním světlem po dobu několika minut.

„Fléra, která obsahovala deset kilo magnezia v plechovém metrovém pouzdře, se zapálila až když byl padák vytažen z pouzdra a závěs škubnul zapalovacím mechanismem. Absolutně bezpečné, pokud ovšem nemáte na palubě takového moulu, jako jsme měli my. Ten strčil fléru do vypouštěcí roury padákem napřed. A tak jsme zažili ve stroji velký ohňostroj. Vystříkali jsme na něj všechny ruční minimaxy, ale nebylo to nic platné. Musela vyhořet sama. Po nouzovém přistání nám spadlo srdce do kalhot, když jsme viděli žárem poškozená lanka od směrových kormidel. Kdyby byla zničená lanka výšková, tak by nám už nepomohl kapitán Hořejší ani jiný kouzelník.“

Ve volných chvílích hrál Tom s posádkou fotbal, honili se na kolech. Na Štědrý den se rozdávaly balíčky, třeba s cigaretami. I když Tom nikdy nekouřil. Na Vánoce také bylo nepsaným pravidlem, že velitelé obsluhovali ty nejnižší šarže. Jako uznání a dík za jejich službu. Nejnižší hodnosti dostávaly služebné dva šilinky denně. Koupit si za ně mohli v kantýně třeba dopisní papír. Nikoli však lepší jídlo.

„Angličané nám na snídani servírovali čaj. Pokud bylo mléko, potom ho do čaje s cukrem přidávali. K tomu byla třeba kaše z ovesných vloček, občas párky. Svátkem, především před operačním letem, byla i vajíčka. Měli jsme české kuchaře, kteří z odpadků krmili vepříky. Bohužel jednou, protože s námi nebyl řezník, jednoho pašíka před Vánocemi svázali a že ho v kurýrním letadle dopraví za řezníkem do Londýna. Jenže vepřík se během letu ze svázání uvolnil. Chlapi se ho snažili chytit, ovšem letadlo tak rozhoupali, že spadli a nikdo to nepřežil.“

Když přijde na otázku, co děvčata za války, snaží se Tom s úsměvem z odpovědi vykroutit. Nakonec ale přece jen přizná, že mu cizí nebyla.

„Prý se říká, že jsou Angličanky studené čumáky. To já nevím, já jsem jim na čumáky nesahal,“ dodává s humorem sobě vlastním.

Pár měsíců před koncem války se Hořejšího posádka rozpadla. Hořejší dosloužil turnus, palubní mechanik byl uzemněný pro žaludeční nervozitu, prý se mu udělalo špatně, už když jen uviděl letadlo. Tom byl převelen na Bahamské ostrovy, aby tam pomohl k výcviku nově se tvořícím posádkám RAF.

„Při jednom cvičném letu tam zavřel pilot Jiří Engel příliš brzy pumovnici. Bomba nám explodovala v letadle a střepy létaly všude kolem nás a poškodily hydrauliku. Kapitán dostal příkaz k okamžitému přistání, ale nešel vysunout levý podvozek. Na pomoc nám vystartoval Jan Irving, aby se pokusil poradit veliteli ze vzduchu. Asi hodinu jsme dělali různé akrobatické kousky, ale marně. Nakonec jsme přistáli pouze na pravém a předním kole. Párkrát nás to otočilo kolem osy a dosmýklo do klidu. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo.“

Po konci války v Evropě zůstal Tom Lom ještě sloužit v RAF. Měl společně s dalšími zaútočit na Japonsko.

„Američané si to nakonec rozmysleli, takže jsem v srpnu přistál s anglickou posádkou v Praze. A Američané následně na Japonsko svrhli atomové bomby.

Toma v Praze na letišti nikdo nevítal. Několik nocí po příletu přespal v karlínských kasárnách, později se přestěhoval k nevlastní matce. V civilu vystudoval vysokou školu a v Tesle nastoupil do výzkumného ústavu vakuové techniky.

„Nebyl jsem žádný hrdina, jít bojovat byla moje povinnost. S hrůzami první světové války se to nedalo vůbec srovnat. Ale když jsme nastoupili do letadla, tak pravděpodobnost, že se už nikdy nevrátíme byla velká,“ říká na závěr Tom Lom.

………..

„S Tomem jsme se seznámili po vydání mé knihy Dobrodružství pana Wellingtonu. Známý mi řekl, že v okolí mého bydliště bydlí veterán RAF. Chtěla jsem ho poznat, protože tito lidé u mě vzbuzují ohromnou úctu a respekt. O tom, že Tom sloužil v RAF, nevěděli celý život ani jeho kolegové z práce! Před rokem jsem jela naší ulicí a tu vidím jít po chodníku starého pána. Tak jsem si řekla, že by ho mohl znát. Vystoupila jsem z auta, představila se a zeptala se ho, zda zná pana Loma. On na to odvětil: Znám, to jsem přece já! Věnovala jsem mu svoji knížku, kterou přečetl za noc. Dnes mě každé ráno osloví přes sociální síť dotazem: Liberator Tom jedna řídící věži, jsem připraven do služby, jaké mám dnes úkoly! A tak trávíme spolu každý den. Povídáme si, nebo jezdíme na besedy,“ říká Hana Bergmannová Klímová (56), dcera spisovatele Ivana Klímy.

/Petr