Pobyl jsem několik dní u československých letců. Viděl jsem české a slovenské piloty ve vzduchu, žil jsem s nimi několik dní na zemi, díval jsem se jak žijí a slyšel jsem je, jak nadšeně mluví o tom, že jsou prvními Čechoslováky, kteří létají za Anglii a Československo.                                                                          Oni jsou

Navigátoři čs. bombardovací perutě při studiu letecké navigace.

ti praví – jak řekl ministr Masaryk při jednom obědě, když jim připíjel.
A je tomu opravdu tak, vykonali již veliké dílo. Ve dne a v noci létají Čechoslováci v britských letounech a setkávají se s Goeringovou Luftwaffe, oplácejí bezohledné bombardování anglických měst. Bojují za Británii – uvědomuji si však, že britské vítězství jim umožní návrat domů.
Život bombardéra se podobá životu netopýra. Zahajuje den spánkem. Poprvé jí, když obědvá, večeří ráno.
Veliký dům, ve kterém je ubytována československá bombardovací peruť, podobá se až do oběda zakletému zámku. Ve velikých síních jakoby se procházel duch sličné paní, která tu kdysi vládla. První kroky uslyšíte na dlouhých chodbách až v poledne. Pak se však náhle strhne strašný hluk – až se parohy, které visí na stěnách, otřásají pod údery, kterými se budí spáči. A ozvěna vrací každý zvuk.
Jakmile však vstoupíte do veliké jídelny a spatříte pokoj ozářený plameny hořících polen, je Vám hned dobře. Po pokoji jsou rozestavěny lenošky a na stole leží všechny možné druhy novin a týdeníků, stůl sahá od jednoho konce místnosti k druhému. Slyšíte útržky rozmluv….
Kulometčík Franta náhle v

Posádka bombardovacího letounu oznamuje výsledky náletu nad Německo zpravodajskému důstojníkovi.

ykřikl – „sláva, oheň!“ – věděl jsem, že jsme ještě nepřelétli kanál a mohla to být jedině hořící loď. Letěl jsem se tedy podívat. Zatím to byl člověče, jen odraz měsíčního světla…“
A tak honí jedna historka druhou, až to vzduchem praská. Posadil jsem se tiše, abych nepřerušil živou rozmluvu, tihle hoši umějí úžasně vypravovat. Jenom novináře nesnesou. Jakmile se jich žurnalista něco zeptá, hned jim zmrzne řeč.
Jiný vypravuje: „Když jsme přeletěli holandskou hranici, uviděli jsme první ohně. To byly Brémy. A tak jsme našli lehkou cestu. Vyhledali jsme cíle. Jeden z nich byl už v plamenech, chlapci před námi už nám rozsvítili. Německé protiletadlové dělostřelectvo nás vřele přijalo a první šrapnely praskaly přímo pod námi. Pepík, náš chladnokrevný kulometčík, dával pilotovi směrnice. Doprava…doprava…a vyhnuli jsme se jim skutečně. Na naší levici to praskalo jak v pekle, Pepík nás vedl dobře. Zakroužili jsme nad cílem, přibližovali se k cíli z různých úhlů, abychom našli přesné zacílení…a shodili bomby“. Každá posádka má své dobrodružství. Jeden byl ostřelován ze země, druhý nebyl, třetí měl proděravělé křídlo, čtvrtý se vrátil jen s jedním pracujícím motorem…a stovky jiných povídek.
Po takovém letu nad Německo má posádka 24 hodin volno. Lety nad francouzské pobřeží pokládají naši jenom za výlety a stává se, že pilot, který byl jednu noc nad Lorientem, jede druhou noc do Německa.                                                         Z toho vidíte, jak p

Důstojníci čs. bombardovací perutě.

oměrně lehký úkol má Luftwaffe s basemi na francouzském pobřeží a jak obtížné je bombardování Německa.
Denní práce začíná ve dvě hodiny odpoledne. Velitel vyloží posádce, kam se v noci pojede. Později odpoledne dá československý velitel perutě T. Podrobnější vysvětlení o cestě, určí cíl a jeho velikost, ukáže fotografie a mapy, aby se posádka seznámila co nejpečlivěji s cílem. Udá se velikost nákladu, vyvolí se posádky a oznámí se doba odletu. Všechny tyto přípravy jsou provedeny za několik minut.
Úkolem navigačních důstojníků je, aby vypočítali čas a dráhu letu a určili způsob letu, kterého se použije. Viděl jsem je, jak stojí u velikých stolů v místnosti, odkud se řídí operace. Byli skloněni nad mapami a pracovali pilně na svých plánech. Každá posádka si dělá vlastní plán.
Ostatní mezitím odešli k letounům, mechanici přezkoumávali naposled stroje a radiové vysílačky.
Rád bych se zmínil několika slovy o mechanicích. Jsou to lidé, kterým je svěřen obrovský úkol. Jsou jedním z nejdůležitějších kol v obrovském stroji britské letecké moci. Pracují ve dne v noci, aby zajistili nerušený chod leteckých operací. Na letišti čs. bombardovací perutě je také většina pozemního personálu česká. Víte, jak dovede pracovat český řemeslník, je znám po celém světě, a dokázal v Anglii znovu, že je jedním z nejlepších pracovníků vůbec. Mnohý z nich byl mechanikem u letců už doma, mnohý pracoval ve zbrojařském průmyslu a každý z nich se upsal celou duší zodpovědnému úkolu, který koná. Mechanici vědí, že přehlédnou-li chybu, zanedbají-li nejmenší součástku, zaplatí to třeba třeba někdo životem. Spolupracuje s nimi několik anglických mechaniků, kteří si rozumějí s Čechy velmi dobře, spíše v práci, než když mají mluvit. Mechanik aby byl vlastně na letišti neustále, když se letadla vracejí z letů, když odlétají, když jsou doma v hangárech. Zatím co posádka letiště opouští brzy po přistání, je úkolem mechanika, aby se staral o letoun až do doby, kdy zase vzlétne. Pět mechaniků má na starosti jeden letoun. Když jsem po prvé uslyšel o pěti mechanicích na jeden letoun, zdálo se mi to přemrštěné. Když jsem však shlédl vnitřní zařízení Wellingtona, pochopil jsem.
Vrátil jsem se do jídelny, tam se již nemluvilo o létání. Řeč šla o počasí. Československý povětrnostní důstojník je středem obecného zájmu a terčem mnohého vtipu. Je malý a obtloustlý. Ptal jsem se československých a britských pilotů, o čem mluví, když jsou ve vzduchu. Většina odpověděla, že se nemluví skoro vůbec. Každý se soustřeďuje na svůj úkol, sem tam padne slovo týkající se letu. Kulometčíci hlásí svá pozorování – až na zpáteční cestě, když zase přelétli kanál, napětí povolí, a pak se často také rozpovídají.
Před startem se každý letec musí dobře najíst. Stává se totiž často, že potom nejí celých osm hodin. Berou sice s sebou čokoládu, ale většina z nich ji přiveze zase zpět nedotčenu, myšlenky a nervy jsou příliš soustředěny na úkol, který letce čeká, takže není mnoho času na jiné věci. V jídelně mají výborné pokrmy. Vaří český a anglický kuchař. Mě se zeptal na příklad číšník, zda si přeji kapustu uvařenou českým nebo anglickým způsobem.
Při jídle jsem seděl s velitelem perutě T., který je jedním z nejlepších českých pilotů. Je mu již 43 let, létá však stále ve funkci prvního pilota. Byl nad Berlínem, nad Brémami, nad Mohanem. Je velmi vážný, zřídka se zasměje, má vyváženou letoru, je klidný, odhodlaný, přesný a nezdá se, že by miloval kompromis. Nikdy nemluví o sobě, vždy vypráví o úspěších ostatních.

Je hrdý na své pos

ádky, mluví-li o nich, ztrácí jeho hlas všechnu úřední strohost. Čs. Peruť měla z počátku mnohé potíže. Letci si museli zvyknout na nové prostředí, seznámit se se zařízením strojů. Bylo nutno upravit početný nepoměr mezi bombardéry a stíhači. Dnes je letka ukázněnou jednotkou, mezi piloty se závodí o nejlepší výsledky, a každý se snaží, aby absolvoval co možno největší počet letů. V době, kdy jsem ji navštívil, peruť absolvovala 70 letů. Mnohý pilot má za sebou již deset letů. Uvážíme-li, že pilo

Střelec čs. bombardovací perutě.

ti potřebovali dlouhý výcvik, že po mnoho týdnů bylo nepříznivé počasí, byl to výsledek velmi dobrý. Létání se neobejde bez obětí a také naše peruť ztratila již tehdy několik lidí. Když se piloti večer sejdou u večeře, nikdo z nich neví, kolik jich bude příštího rána u snídaně. Takhle myslí však jenom civil. Letci znají nebezpečí ale nikdy o něm nepřemýšlejí. Říkají, že znají své stroje, dovedou ocenit vlastní zručnost a že by to musela být strašná smůla. Kdyby se něco stalo.
U našeho stolu seděl také britský velitel perutě, má pro Čechoslováky jen slova chvály. Vyprávěl mi o tom jak se zpočátku Čechoslováci a Angličané nemohli sblížit. Uspořádal tedy pro ně párty a od té doby jsou jako jedna rodina.
Všiml jsem si pilota s páskou „Canada“ na rameni, který mluvil bezvadně česky. Vyprávěl mi svůj příběh. Opustil Československo po okupaci a odjel do USA. Pak odešel do Kanady dal se tam k letcům, prodělal s nimi šestiměsíční výcvik a přijel do Anglie s prvními kanadskými piloty. Později si žádal o přeložení a tak se z něho stala „bílá kanadská vrána“ u čs. perutě.
Zvláštním hostem na stanici byl také čs. kapitán, který přijel jen proto, aby se mohl zúčastnit nočních letů. Nejdříve mu to jeho velitelství dovolilo, pak mu však rozkázali, aby zůstal na zemi, protože nemohou všichni velitelé odletět v jednu noc.
Náhle někdo zavolal: „Autobus čeká“. A posádky na to opouštěly ihned jídelnu. Rychle jsme dojedli sýr a odešli za ostatními. Britský velitel mne zavedl na letiště, vzdálené několik set metrů. Když jsme jeli podél letiště, neviděli jsme nic jiného, než odraz ztlumených světel automobilových reflektorů. Jen hukot motorů nám připomínal, že jsme na letišti. Zastavili jsme. Přede mnou stál letoun Wellington, připadal mi jako obrovský přízrak, který se vzápětí rozplyne. Celé letiště bylo zahaleno do neskutečné tmy, jen ohlušující řev motorů mi připomínal realitu. Za pět minut měli odletět. Posádky právě vylézaly po malých žebřících do letadel. Letci byli celí zabalení do kombinéz, hlavy v kuklách a padáky v ruce. Vypadali jako předpotopní tvorové. Nedívali se ani vpravo ani vlevo. Můj společník tiskl jednomu po druhém ruku a každému řekl něco povzbuzujícího. Ačkoliv jsem stál vedle něj, neslyšel jsem ani hlásky z toho, co říká. Beze slova jsem všem také potřásl rukou. Neočekávali mnoho slov. Jejich stisk byl pevný a dostatečně výmluvný. Obrátky strojů se zvyšovaly, hluk motorů sílil. Když se letadla pomalu rozjížděla, vraceli jsme se do místnosti pro posádky. Letadla nad letištěm zakroužila a pak zmizela do nejisté noci.
Na letišti bylo náhle pusto a strašné ticho. Chvíli jsme se dívali do tmy, pak mne velitel P. Náhle přerušil a vyzval mne, abych s ním šel do místnosti, odkud se řídí operace.
Byla to táž místnost, ve které odpoledne byly dány posádkám první rozkazy. V místnosti jsme se setkali s čs. zpravodajským důstojníkem. Anglický velitel o něm řekl, že pracuje 20 hodin denně, nejí, nepije a skoro nespí a k tomu je vždy v dobré náladě. Čechoslovák se marně pokoušel, aby zlehčil tato slova chvály.
Na velkých stolech jsou rozloženy mapy, ukazující dráhu, kterou se bombardovací letouny ubírají. „Celé hodiny neuslyšíme nic,“ poznamenal velitel perutě T., „protože piloti pokud možno omezují hovory se základnou, když letí k cíli“. Jednou jsem slyšel, že český telegrafista nemohl odolat pokušení, aby neoznámil, že právě shodili první bomby nad Berlínem. Byla to jejich první návštěva nad německé hlavní město. A tím ručičky na hodinách ubíhaly a docházela první hlášení. Bombardér se dotazuje na „fix“, což znamená, že žádá, aby mu přesně určili místo, kde právě je. „Fix“ pilotovi naznačuje, jak dalece se odchýlil od vytyčené dráhy. V místnosti, odkud se řídí operace, je „fix“ označen na mapě jehlicí s barevnou hlavičkou. Každý bombardovací letoun má špendlík jiné barvy. Posunování těchto špendlíků mne vzrušilo jako málo věcí, které jsem doposud viděl. Špendlík se posunuje stopu za stopou, každý symbolizuje šest životů. Díval jsem se na místo na mapě, na kterém byl zapíchnut špendlík a vzpomněl jsem si, že právě v této krajině jsem před léty strávil letní prázdniny. Představil jsem si celou krajinu, hory a řeky. Malé městečko. Zdálo se mi nepochopitelné, že hoši s kterými jsem se před chvíli rozloučil, jsou teď někde tam a vezou s sebou bomby, neškodně vypadající zápalné a některé velmi těžké. Vzdálenost, kterou letěli onu noc by byla také stačila, aby doletěli do svých domovů. Nikdo z nich neví, nebude-li skutečně jednou vybrán k tomu, aby letěl nad svou domovinu, aby shodil bomby třeba na Škodovku. Udělali by to, ale dávají přednost bombardování Německa nebo Itálie.
Mezitím putují barevné špendlíky zpět k anglickému pobřeží. Hoši tedy letí zpět. Vydechl jsem volněji. Za půl hodiny budou tu, vyskočí ze svých letounů, budou se smát a vtipkovat. Další úspěch! Další význačná událost! Všichni se vrátili.
Následují krátké, ale důkladné otázky zpravodajského důstojníka a pak usednou k snídani, kterou si vpravdě zaslouží.
V jídelně to zvučí jako v úle:“ … Viděl jsem ji jak vybuchla přímo v cíli…“
A ušli další míli na strmé cestě k vítězství.

 

 

 

O. H. Brandon.