Anton Matušek a Ľudovít Dobrovodský

Oba sloužili ve slovenské 11. stíhací letce, která byla původně nasazená proti Rudé armádě kdesi na Krymu. Když se jim naskytla příležitost, vzali nohy na ramena a na německých Messerschmittech BF-109 přeletěli na sovětskou stranu, kde se hned přihlásili do bojů proti Němcům.
Sovieti je přijali a zařadili do pokračovací školy pro stíhače ve Viaznikách, aby se přeškolili v létání na La-5.

Anton Matušek

slovak_people_dobrovodsky-ludovit

Ľudovít Dobrovodský

Slovy Matuška:
V červenci 1943 poslali naši 11. stíhací letku z Piešťan do Sarabuz na Krym. Tam nás přeškolili na BF-109 G a poslali na frontu bojovat proti Rudé armádě. Němci brzy zjistili, že se bojům se sovětskými letci vyhýbáme a začali nás podezřívat. Nazývali nás i partyzány číslo dva. Situace se stávala nesnesitelnou, a tak jsem pomýšlel na útěk. V messerschmittech byly namontovány nejmodernější radiostanice, které, jak nám bylo řečeno, se nesměly dostat do rukou nepřítele.
Rozhodl jsem se vydat Rudé armádě sebe, stroj i radiostanici.
Připojili se ke mně četaři Dobrovodský a Gerič.

messerschmitt-bf-109

Messerschmitt Bf 109G-4 W.Nr. 19347 „žlutá 9“. Tento letoun používal nejúspěšnější slovenský stíhač, rtk. Ján Režňák, který na něm získal 7 ze svých 32 potvrzených sestřelů. Létali na něm však i další příslušníci I. i II. frontové garnitury letky 13 (13 (Slowakei) Staffel/JG 52). Posledním z nich byl rtk. Anton Matúšek, který se společně s čtk. Ludovítem Dobrovodským nevrátil z bojového letu nad Kubání. Ve skutečnosti však oba letci dezertovali a přistáli na sovětské straně fronty u obce Novomalorossijskaja.

Hledali ještě odborníka na obsluhu radiostanice. Vybrali jsme svobodníka Tkačíka. Souhlasil. Řekli jsme mu, ať vleze do jakékoliv z našich stíhaček.
9. září jsme já a Dobrovodský dostali rozkaz doprovodit jeden letoun, který startoval z Kerče. Domluvili jsme se, že ho budeme doprovázet až nad sovětské území, tam ho sestřelíme a potom podáme hlášení, že nás obklíčili sovětští stíhači a jsou v přesile. Pak se odmlčíme, jako by nás sestřelili a poletíme dál na východ. Na letadlo jsme však na domluveném místě čekali marně. Když se neobjevilo ani pět minut po stanoveném čase, odletěli jsme sami.
V dostatečné vzdálenosti jsem navázal spojení se letištěm Anapa a oznámil, že nás přepadli sovětští stíhači. Mezitím jsme nerušeně letěli na východ. Na rovinaté Kubáni jsem si vyhlídnul malé městečko a nedaleko něho jsem přistál v poli. Dobrovodský sedl pár metrů za mnou. Vyskočili jsme z letadel a s pocitem nesmírné úlevy jsme se objali.
Kousek od nás mlátili lidi obilí a z vymlácené slámy dělali stoh. Když uviděli na poli letadla, div z nohou nespadli. Stáli jako přikovaní, nikdo se nepohnul. Čekali, tak jako my, co bude.
Hrobové ticho a napětí přerušil po chvíli hukot auta, které se přibližovalo k našim stíhačkám.
Oba, já i Dobrovodský, jsme se postavili do pozoru vedle mého messera a sovětským důstojníkům, kteří vystoupili z auta, jsme okamžitě odevzdali pistole.
„Jsme Slováci a nechceme bojovat proti Sovětům“ vysvětloval jsem. A ještě jsem dodal, že v letadlech jsou radiostanice nejnovějšího typu, které bude třeba od montovat s co největší opatrnosti. Odvezli nás do městečka Novo-Malorossijskaja, kde nás velmi srdečně přivítali přímo na komandátuře. Potom nás vzali na štáb sovětské letecké armády a představili generálovi Krasovskému. Vše

aircraft_lavockin_la-5fn_snp

Lavočkin La-5FN, 1. československý stíhací letecký pluk.

, co jsme vyprávěli, ho nesmírně zajímalo.
Na druhý den jsme se setkali s četařem Geričem a radistou Tkačíkem.
Dodrželi slovo.
Později nás čtyři poslali do Moskvy. Asi po šesti týdnech jsem s Dobrovodským odešel do Buzuluku, kde nás zařadili do československých jednotek. Hlásili jsme se opět k letectvu. Vyhověli nám a umožnili přeškolit se na La-5.