„Zakládal 311. peruť, zasáhl křižník, dopravoval letadla do Británie, znovuobnovil ČSA a vyštípán komunisty.“
I takto by mohla vypadat část životopisu našeho dnešního hrdiny – Václava Kordy.

Václav Korda se narodil 4. března 1907 v Poděbradech. Jako malý chlapec byl prý velice obratný, a tak nebylo divu, že později skončil u letectva. Po absolvování leteckého učiliště v Prostějově nastoupil později jako pilot k Československé letecké společnosti, kde usedl za berany jedněch z nejmodernějších letounů té doby- DC-2 a DC-3. U ČLS působil až do hořkého konce v březnu 1939, kdy byl se vznikem protektorátu ukončen i náš civilní letecký provoz.

V červnu 1940 se přes Polsko a Francii dostal do Velké Británie. I přesto, že se mohl, díky svým zkušenostem z domova, stát stíhačem, vybral si obtížnější cestu – pilota bombardéru. Korda byl tedy přímo u toho, když v létě 1940 vznikala 311. československá bombardovací peruť. A jako pilot a velitel jednoho z bombardérů byl i u toho, když 10. září došlo k prvnímu operačnímu nasazení této jednotky:
(Mimochodem, účastníkem tohoto náletu byl i Vilém Jakš, o kterém tu včera také vyšel článek 

„Podle rozkazu jsem sestoupil na 3 000 metrů, stále jsme však byli v mracích. Sestupoval jsem tedy stále níž, ale v tisíci metrech jsem si znovu uvědomil rozkaz, a tak jsem přitáhl kormidlo, dal plyn a stoupal na stanovenou výškovou hranici. Tenkrát ještě nebyl radar, aby nám ukázal, co je pod mraky. A shazovat pumy bez viditelnosti na cíl se rozhodně nesmělo. Obrátil jsem tedy letadlo, nařídil navigátorovi oznámit kurs na domácí bázi a mířil jsem s plnou náloží domů.

Naše letadlo bylo první, které přistálo. Všechno, co mělo na letišti nebo kolem nohy, se seběhlo, aby nás přivítalo. Ale vystoupení z letadla nebylo radostné. Šest zmoklých slepic. A se mnou nikdo z posádky nemluvil. Ani mechanikům, zbrojířům, všemu leteckému personálu neušel náš smuteční pochod. Vysvětlení podal zbrojíř, který otevřel pumovnici: „Vždyť přivezli celej náklad zpátky!“

Takto nějak svůj válečný debut Korda později popsal. První mise tedy pro něj byla určitě hořkým začátkem, nicméně v těch dalších čtyřiceti! (pravděpodobnost, že odlétá takový počet misí, byla v té době, kdy ještě nad západní Evropou kralovali letci Luftwaffe, velmi nízká) si to plně vynahradil.

2. července 1941 se jeho posádce povedl opravdu husarský kousek – dokázali zasáhnout těžký německý křižník Princ Eugen, za což Korda později obdržel DFC, jedno z nejvyšších britských vyznamenání. Následujícího dne měl těžký křižník odplout, poškození si však vyžádalo několikaměsíční opravy.
Po krátkém působení v

pozici instruktora na letounech Short Stirling se přihlásil k Ferry Command, které zajišťovalo přesun nových amerických letadel vzdušnou cestou z Kanady do Velké Británie. Ve společné posádce s Antonínem Liškou dopravil do Velké Británie 5 letounů: 3x Lockheed Hudson a 2x Lockheed Ventura. Dvojice získala prvenství první čistě československé letecké posádky, která pokořila Atlantik. (Viz obrázek dole, ke dvojici gratuluje Karel Janoušek)

V září 1942 se Václav Korda vrátil ke 311. peruti. Poslední rok a půl války byl angažován ne neporovnatelně bezpečnějších pozicích, a to na Inspektorátu československého letectva a potom jako stážista u Velitelství dopravního letectva RAF.

Po válce nastoupil na místo provozního ředitele u Československých aerolinií, kde zajišťoval znovuobnovení jejich leteckého parku. Byl schopný, ale zároveň se stával trnem v oku nově vznikajícím strukturám. Nebyl dokonce ani pochválen za to, že získal od Air France po jednom franku dva téměř nové Ju-52. Jenže začaly na něj padat o poznání horší věci. Byla mu například dávána za vinu tragická letecká havárie, kdy si pilot letounu při minimální viditelnosti spletl světla přistávací dráhy s osvětleným výkopem na silnici. Později byl „degradován“ na pilota, byť na komerčních linkách létat nesměl.

I zde vidíme, že ten Únor 1948 nepřišel jen tak najednou, mnoho „západních“ letců bylo na mušce už dávno předtím. Toho si byl Václav Korda vědom. Poslal tedy svoji ženu do USA.
„A pak přišla ta poslední kapka, která mě, přiznám se, trochu vylekala. Jednou v noci zazvonil telefon a ozval se neznámý hlas. Odmítl se představit, řekl jenom, že pracuje u soudu a má proti mně hezkou snůšku obvinění. Považuje to všechno za nesmyslné, ale pochybuje, že bych dokázal vysvětlit, o čem asi ani nevím. Nakonec povídá: „Dál už to tady držet nemůžu. Chápete?“

Za okny vládl sychravý listopad roku sedmačtyřicátého a Václav Korda opět opouští rodnou zem. Proběhlo to snadno, šel před odletem „zkontrolovat“ stroj společnosti Pan Am a „zapomněl“ vystoupit. Tento odchod však nebyl na základě dobrovolného rozhodnutí jako ten před válkou, ale byl k němu donucen okolnostmi a obavou o svou bezpečnost.

S manželkou žil v USA a zastával významné funkce u společností spjatých s letectvím. Mimo to se ve volném čase věnoval i svému velkému koníčku, malování obrazů. Rodnou zemi mohl navštívit až po listopadu 1989. Zemřel v únoru 1996 ve Spojených státech, pohřben je v Poděbradech.

ZDROJ : Technet.cz