Když se po okupaci v březnu 1939 rozhodla velká část našich pilotů odejít bojovat za hranice republiky, asi jen málokterý z nich si dokázal představit, že se do svých domovů navrátí až po dlouhých šesti letech, během kterých navštíví nespočet cizích zemí a naučí se (mimo jiné) plynně hovořit anglicky.
Tento dlouhý pobyt zahrnoval i šest oslav vánočních svátků.

První Vánoce se pro mnohé lišily. Letce, kteří se vydali tzv. polskou cestou, potěšil jistě dar v podobě 150 franků od čs. velvyslanectví v Paříži. Peníze se hodily o to více, že čs. důstojníci i nadále sloužili v hodnostech cizineckých legionářů a podle toho byli také „placeni“. Důstojníci, jakožto četaři, pobírali 1,50 franků denně, zatímco poddůstojníci, jako prostí vojíni, 50 centimů. Mnozí letci byli tedy po příjezdu na základny zklamáni organizací a těžkopádností místní administrativy. Všichni bez rozdílu trpěli mizerným finančním zaopatřením. Oproti mnohým kolegům, ale měli i velké štěstí, jelikož mohli oslavit vánoční svátky důstojně, v civilizované, demokratické zemi.
Letci, kteří odešli do zahraničí po pádu Polska tzv. jižní cestou, riskovali zadržení maďarskou hlídkou a transport do pověstné věznice Citadele v Budapešti, odkud se mohli dostat po mnoha týdnech, ale i měsících, pouze na zákrok místního francouzského vyslanectví. Přibližně 115 čs. letců upadlo na polské frontě do zajetí Rudé armády. Tito nešťastníci živořili v zimě roku 1939 v bídných podmínkách sovětských lágrů, z nichž byli vyreklamováni v průběhu následujících dvou let.
Ve válce jsou vítězství vždy úzce propojena se ztrátami. Mezi piloty první linie bychom jenom těžko našli jednotlivce, kteří při operační službě neztratili kamaráda či kamarády. Denní bitvy nad britskými ostrovy dohasínaly v průběhu října a listopadu 1940, kdy se pomalu blížily druhé válečné Vánoce v cizím prostředí. Někteří je přivítali se svými spolubojovníky v atmosféře přítulných britských pubů, jiní ve společnosti britských přítelkyň, ale také v osamocení na nemocničním lůžku či v cele berlínské věznice.
A to, že naši piloti postrádali u britských Vánoc kouzlo těch domácích dokládá popis Stanislava Fejfara, stíhače 313. peruti:
„Přiblížil se Štědrý večer… Nesmíš být sentimentální, a proto necháš připravit pro kluky malý stromeček v našem ,dispersalu’ a pro každého malý dárek […] Vidíš ten zelený smrček, několik tretek na něm zavěšených, svíčky, rádio ti hraje vážnou hudbu, ale nemáš v duši ten pocit velkého dne. Podíváš se oknem a nevidíš sníh, ty zachumlané chaloupky našeho Podkrkonoší, vidíš pouze věčně zelený anglický trávník letiště s kamuflovanými hangáry v dáli – a je po iluzi. A protože nechceš, aby kluci vzpomínali a byli smutní či snad slzeli při vzpomínce na svou mámu, pozveš všechny na tanec, neboť takto se zde oslavují Vánoce. Je nás čtyřiadvacet. Všichni s číší v ruce a snad každý se skrytou otázkou v očích: příští už budou doma?“ Aniž to tušil, byly to jeho poslední Vánoce. Za necelých pět měsíců padl nad severní Francií.
V roce 1941 byl založen Spolek československých žen ve Velké Británii, jehož cílem bylo letcům zpříjemnit život. V zimě téhož roku zorganizoval vánoční pomoc těžce zraněným letcům (v nemocnicích jich bylo 13, plus 20 lehčeji zraněných). Spolek pro každého z nich připravil hodnotný balíček a pro letce nižších hodností bylo přiloženo 10 šilinků. Celkem bylo k 17. prosinci 1941 připraveno na 40 balíčků. Spolek ve své záslužné činnosti pokračoval po celý zbytek války. Někteří letci strávili Vánoce i v exotickém prostředí africké scenérie. Například Josef Hanuš slavil vánoční svátky roku 1943 mezi československými krajany v Tunisu. Do severní Afriky dorazil v únoru 1943, kdy nastoupil službu u noční britské 600. perutě. Neméně zdařile hodnotil prožití Božího hodu, ačkoliv arabské okolí postrádalo jakoukoliv vánoční atmosféru: „K obědu jsme měli kačenu, bezvadnou s dobrým knedlíkem, a mně se tak prášilo od huby, udělal jsem čest paní Vališové s jejími kuchařskému umění. A tak je po svátcích. Zase jedny Vánoce patří minulosti a jsem o 1 rok starší. […] doufám, že na příští Vánoce budu doma, nebo balit kufry na cestu domů.“
Vánoce v zajetí
Kruté svátky protrpěla česká část osádky poručíka Karla Trojáčka, která upadla do zajetí 25. září 1940 – po úspěšném bombardování hlavního města Třetí říše. Četař Karel Kunka raději spáchal sebevraždu, než by padl do rukou Němců, kteří odmítli uznat českým letcům statut zajatců, ale považovali je za vlastizrádce, kteří pozvedli zbraň proti své „vlasti“. Na základě § 91a říšského zákoníku měli být postaveni před válečný soud a popraveni. Díky reakci nejvyšších britských míst k tomu naštěstí nedošlo, přesto však tito muži strávili více než rok v německých věznicích, než byli, na kost vyhublí, propuštěni do zajateckých táborů.

V průběhu války si zajatci dopředu připravovali na Vánoce různé dobroty z balíčků od Červeného kříže: „Na štědrovečerní večeři jsme se oholili a vzali, co jsme měli nejlepší, na sebe. Jídla jsme si pokud možno přizpůsobili našim poměrům. Po večeři se kouřilo, pila se káva, čaj a kakao. Při této bohaté hostině v zajateckém táboře nám najednou bylo teskno a smutno. Všichni Češi jsme se sešli v jedné místnosti. Vzpomínali jsme na naše doma. Neoficiálně jsme se dozvěděli, že jsou internováni někde u Kyjova ve Svatobořicích. Nezapomněli jsme ani na kamarády, kteří mezi námi již nejsou a i na ty, kterým je doposud dopřáno bojovat. I když jsme fysické nedostatky necítili, nebylo nám nějak dobře. […] Nakonec jsme si zazpívali. Dlouho jsme nemohli usnout. […] Všichni jsme v duchu doufali, že jsou to poslední Vánoce (v zajetí) a příští, že už budeme doma.“ Zatímco pro většinu letců se Vánoce roku 1944 nesly v radostném očekávání posledních svátků v cizině, pro ty v zajetí se staly těmi nejdepresivnějšími. Po atentátu na Hitlera se nacisté rozhodli dostat zajaté letce na šibenici. Dvacet z nich bylo transportováno do přísně střeženého tábora v Colditzu, kde měli očekávat soudní přelíčení s následnou popravou: „Zatímco většina ostatních vězňů se přece jen veselila, neboť počítala, že to jsou Vánoce v zajetí určitě poslední, my jsme je prožívali jako zoufalé dny, kdy se člověk snaží zapomenout na všechno, a oddechli jsme si, když byly za námi. Byla-li nálada mezi námi už od samotného příchodu do Colditz skličující, dostala novou ránu brzy po Vánocích, kdy jsme se dozvěděli, že jsme odsouzeni k smrti.“ Po komplikovaných jednáních britské diplomacie, byl ze strany Němců učiněn kompromis, díky němuž k soudu nikdy nedošlo, a všichni letci z Colditzu se dožili konce války.
Závěrem tedy chci ještě jednou popřát za celý tým adminů hezké prožití těchto svátku a nezapomínejte, že za takový luxus jako máme dnes vděčíme všem, kteří se o to během války zasloužili a my si tímto můžeme užívat se svými blízkými v klidu domova.
Děkujeme 🙂
/Ondra
ZDROJ: http://www.xn--vlka-5na.cz/