Vilém Bufka a přepis z jeho knihy „Bombardér T2990 se odmlčel“, který popisuje tíživé chvíle sestřelení jeho letounu. Jako jediný přežil, byl zajat a i tak se vracel v roce 1945 do Prahy v Liberátoru jako vítěz.

23.6.1941

Cíl: Wilhelmshaven

Posádka:

  • Pilot a velitel: Vilém Bufka – vyskočil, zraněn, přežil
  • Druhý pilot: Alois Rozum – vyskočil, tělo se nikdy nenašlo
  • Přední střelec: Jan Hejna – vyskočil, tělo se nikdy nenašlo
  • Telegrafista: Leonhard Smrček – nepřežil
  • Navigátor: Vilém Konštacký – nepřežil
  • Zadní střelec: Karel Valach – nepřežil

„Střelci, nechrápete tam ve věžích?“

„Vše v pořádku, nic se neděje.“

Najednou bylo toho klidu až příliš. Dusivý pocit se začal zase hlásit. Bylo to, jako by mě varoval nějaký podivný instinkt. S úlevou jsem poslouchal navigátorovo volání:

„Hoši, před námi Amsterodam! Za chvíli budeme…“

Větu přervala strašlivá dlouhá dávka z palubních zbraní nepřátelské stíhačky. Zápalné střely svištěli Wellingtonem, drtily, bořily a zapalovaly vše, co jim stálo v cestě.

„Jsme napadeni,“ křičel jsem, „střílejte!“

„Lojzo, manévruj, musíme ho objevit nebo je po nás!“ Lojza sotva stačil vykopnout směrovku a zase do nás začaly bušit nekonečné dávky.

„Střílejte! Střílejte!“

Ale věže neodpovídaly. Ani zadní kabina. Jen šumění ve sluchátkách napovídalo, že jejich majitelé už asi nemohou odpovídat. Zdálo se mi, že jsem zaslechl bolestivý výkřik. A už zase další dávky bubnovaly do celého letadla. Lojza manévroval na všechny strany a odstředivá síla mnou mrštila na stěnu kabiny. Oči se mi rozšířily děsem: Levý motor prudce hořel. Dlouhé plameny začaly zachvacovat trup a prodíraly se do kabiny. Lojza se marně snažil letadlo vyrovnat. Volal na mne:

„Vildo, to je konec. Řízení už nefunguje!“

Znova jsem volal kamarády:

„Karle, skákej!“

„Navigátor, telegrafista, všichni sem s padáky.“

Nikdo se neozval. Bylo to strašné. Chtěl jsem se přesvědčit, co se vzadu stalo, ale po několika krocích mě zastavil nesnesitelný žár a hustý černý dým. Projít bylo nemožné.

„Lojzo, ven. Skákej horem a já půjdu dolem. Musím ještě za Hejnou.“

Ale ten se už dral proti mně, bledý a vyděšený.

„Rychle ven“, otevřel jsem spodní dveře. Málem jsem zapomněl na svůj padák. Rychle jsem si ho zavěsil na vestu. Ohlédl jsem se. Lojza se snažil vyprostit se z horní částí kabiny. Vichr ho tlačil zpět. Spodní otvor mezitím zel prázdnotou. Hejna už byl venku. I Lojzovi se konečně podařilo dostat se z kabiny. Zůstal jsem sám. Někde vzadu byli moji kamarádi, mrtví nebo těžce raněni – a já jsem k nim nemohl. Na chvilku mi bylo jako bych sám ztratil zájem o svou záchranu.  

Z té podivné apatie mě vytrhla ostrá rána. Explodovala nádrž a hořící motor s kusem křídla se oddělil od trupu a zmizel v prostoru. Trosky se se mnou začaly otáčet a řítili jsme se k zemi. Strašná odstředivá síla mi znemožňovala jakýkoli pohyb. V praskotu trosek jsem zaslechl exploze nábojů ze zadní věže. Je tedy v plamenech. Jestli Karel nevyskočil, teď už nevyskočí.

A teprve teď mě zachvátila strašlivá touha po životě. Musím se dostat ven. Chtěl jsem se vrhnout do černé propasti, ale nedostal jsem se dál než k okraji otvoru. Jako by mě chytila za chřtán ďábelská ruka a přitiskla mě ke dveřím, až jsem ztrácel dech. Spodkem těla jsem visel v prostoru a cítil jsem jeho ledový chlad, i když mi po celém těle stékal pot. Tohle bude můj konec, blesklo mi hlavou, když mě vichr srazil zpět do kabiny.

Rval jsem se s vypětím posledních sil zpátky k otvoru. Nebyl jsem snad už ani při smyslech. Viděl jsem maminku, jak se na mě usmívá…

Ještě na okamžik jsem se vzpamatoval: Padák!

Prudce jsem trhl za držátko ocelového lanka. Malý padáček proti mně vyskočil jako gumový míč a za ním se zabělal vrchlík padáku. Ve chvíli, kdy jsem ho začal soukat z otvoru ven, blížila se ručička výškoměru ke dvěma stům metrů.

Rozhodovaly vteřiny. Strašlivé napětí mi proběhlo tělem. Ucítil jsem ránu do temene hlavy, od níž se mi zatmělo v očích. Nesmírná síla mě vyrvala z trosek do prostoru…

Padal jsem. Teplá krev z rozbité hlavy mi stékala po zádech. Jen na okamžik jsem zahlédl rozervanou kopuli padáku a pak už jsem prudce dopadl na svažitý terén, po němž jsem se v polovědomí svezl do studené vody.

Bolest zlámaných nohou a chladná voda mě přivedly opět k vědomí…

23.6.1941 napadl tento letoun německý noční stíhač v BF-110, Egmont Prinze zur Lippe-Weissenfeld a tuto zkázu zaznamenal svým fotokulometem.


V holandské nemocnici:

Do pokoje vstoupili lékaři a důstojník Luftwaffe s poddůstojníkem a dvěma strážnými s automaty, kteří se postavili u dveří, asi abych jim neutekl…Jak mi nebylo do smíchu, musel jsem se usmát. Důstojník letectva si to vyložil jako přátelské přijetí.

Navzájem jsme se představili hodností a jménem.

„Jak se vám daří?“ Zeptal se docela dobrou angličtinou.

„Děkuji, pane, jde to,“ odpověděl jsem rovněž anglicky.

„Jsem pilot nočního ME-110,“ pokračoval, „spolu s tímto poddůstojníkem jsme vás sestřelili.“

„Gratuluji, pane!“

„Děkuji, měl jsem včera víc štěstí,“ odmítl skromně.

„Neviděl jsem vás, nemohli jsme se bránit.“

„Nemohli jste mě vidět. Navedli mě na vás už nad cílem a provázel jsem vás až na pobřeží.“

Tak proto nad cílem nestříleli!

„Zachránil jsem se zřejmě sám,“ pokoušel jsem se dovědět něco o osudu ostatních.

„Lituji,“ odvětil stroze a tím potvrdil mé obavy. Tak chlapci v tom zřejmě zůstali. Do jednoho.

Podal mi ruku, pronesl několik zdvořilostních frází o mém brzkém uzdravení a návratu domů do Anglie.

Choval se jako důstojník a z jeho jednání byl cítit respekt k příslušníkům RAF. Jak by se choval, kdyby věděl, že jsem Čech…