Křest.

Blíží se dvanáctá hodina a všichni se chystáme do jídelny. Lze slyšet dohady o tom, co zas pro naše české žaludky připraví anglická kuchyně. Dochází dokonce k slovním soubojům mezi piloty.

Zahrčí však telefon.

Každému jinému možná zazvoní telefon stokrát za den a při tom to pro něho znamená jen několik běžných frází. Jinak je tomu však na operačním letišti v místnosti pilotů. Pro nás piloty je telefon mnohem dráždivějším přístrojem.

Sám před sebou se musím omlouvat, že používám slovíčka „nás“. Vždyť jsem teprve přede dvěma týdny opustil anglickou stíhací školu. Tedy teprve čtrnáct dnů jsem členem operační peruti a nejsem si docela jist, mohu-li již plnoprávně říkat „nás piloty“.

Nicméně za těch čtrnáct dnů jsem již poznal, co znamená pro peruť, jež je v pohotovosti, služební telefon, kam ji všude posílá a co od ni všechno žádá.

Zahrčel tedy telefon a okamžitě ustal spor o program oběda. Oči všech se zachytily velitele, který odpovídá do telefonu: „Yes, all squadron stand by.“ (ano, celá peruť je připravena).

Nikdo z pilotů se již nic neptal, všem bylo jasno, jen já jsem chtěl vědět, mám-li být připraven ke startu.

Velitel řekl prostě „ano“ a tím do mne vlil pocit, jaký jsem měl naposledy, když jsem byl jako pilotní žák po prvé puštěn k samostatnému letu.

První ze všech jsem byl hotov s přípravou a ihned jsem stál u mapy, kde byly dávány poslední instrukce.

Přišla další telefonická zpráva. Velitel vysvětluje: „Jdeme jako doprovod rychlých bombardérů na německé válečné lodi. Setkaná s bombardéry nad letištěm za pět minut. Rozuměl každý?“

Možná, že moje „ano“ neznělo tak jasně a zřetelně jako u ostatních, ale bylo míněno stejně opravdově, třeba jsem stál před první bojovou událostí svého života.

Snad nikdy mi nepřipadal spitfire tak imposantní i s velikým „Z“, které jsem den před tím na jeho trup namaloval vlastnoručně a trochu nakřivo.

Na letišti se pak začaly rojit letouny do útvaru pro start celé peruti. Zvednutí ruky velitele, značící „OK“, a spitfiry se rozjíždějí. Dvakrát jsme zatočili nad letištěm než jsem zahlédl squadronu bombardérů, letící nízko nad zemí směrem k Francii. Po cestě se k nám přiřadilo ještě několik jiných perutí, a když jsme opouštěli anglické břehy, ozvalo se ve sluchátkách velitelovo „come up“ (Povel na přeřazení formace).

Tak to začalo.

Hned na to jsem zaslech v radiu rozkaz: „Contra turn!“ (Povel na provedení zatáčky proti směru).

Byl jsem tím překvapen, a abych zabránil srážce s otáčejícími se letouny, silně jsem potlačil svůj stroj. Tím jsem se ovšem dostal mezi roj bombardérů, které se právě řítily střemhlav na svůj cíl, německou loď. Šťastnou náhodou se mi loď také objevila v zaměřovači, a tak mě napadlo: Když již čokoládu rozbalím, tak ji také sním. Mám-li něco v zaměřovači, tak na to vystřelím.

V téže setině vteřiny jsem viděl létat ze svých kanonů ohnivé pruhy.

Pak jsem se již držel skupiny bombardérů. Tehdy kolem mne začaly létat podivné červené koule a marně jsem přemýšlel, co to asi může být. Po přistání mi kamarádi vysvětlili, že je to zvláštní protiletadlové střelivo.

Teprve u anglických břehů jsem se opět chytil naší peruti a s ní jsem přistál na mateřském letišti.

Když jsme po přistání přišli do pilotní místnosti, velitel pročítal seznam účastníků. Každý řekl hodně zvučně „zde“. Tentokrát i moje „zde“ bylo úplně jasné jako každého druhého.

To tedy byl můj křest prvního operačního letu a první moje setkaná s nepřítelem v boji. Na tento okamžik jsem vlastně hodně dlouho čekal.

Dlouho a netrpělivě…

Z knihy: Ohnivá křídla, H.J. Slípka

Otakar Kresta

Krestovo „Z“