Karel Alexander Pospíchal

(1913 – 2006)

Karal Pospíchal

Generál Karel Pospíchal byl jedním z těch, kteří mohli slavit narozeniny dvakrát. V neděli 29. října 1944 totiž přežil svou smrt. Se svým Liberatorem odstartoval k útoku na německou ponorku U-1060 u norských břehů, ale k cíli nedoletěl. Jeho letoun nedlouho po startu havaroval na skotském pobřeží.

„Byli jsme jedinou squadronou na severu, která měla protiponorkové rakety. Proto přišel rozkaz letět směrem k norskému pobřeží a potopit německou ponorku. Vybrali tři nejzkušenější posádky, Šedivého, Pavelku a mne. Letěli jsme poslední a otočný bod byl u majáku Tarbatt Ness. Byla hrozná černá deštivá noc, maják jsme neviděli a minuli jej. Navigátor mi dal kurs, který měl být přímo k norskému pobřeží. Najednou jsem ale vletěl do vzduchoprázdného prostoru a letadlo se propadlo. Když jsem to vyrovnal, nevěděl jsem, kde jsem a zachytil levým křídlem za špičku útesu, křídlo se roztrhlo a začal vytékat benzín a okamžitě chytil levý motor. Spadli jsme asi padesát metrů od kraje útesu. Hořely mi rukavice, strhl jsem je dolů,“ vzpomínal před svými devadesátými narozeninami na osudový okamžik.

Náraz jej vymrštil ven z kabiny. „Svou tvrdou hlavou jsem prorazil kokpit. Když jsem sahal kolem sebe, myslel jsem, že jsem ve vodě a dotýkám se chaluh, které jsou u pobřeží. Byla to ale vysoká mokrá tráva.“

Záchrana přišla až po dlouhých sedmi či osmi hodinách. Pěti členům posádky však již nebylo pomoci. V nemocnici si Karel Pospíchal pobyl šest neděl. „Když mne z ní propustili, jel jsem vlakem do Londýna. Z lůžkového vozu vyhodili kvůli mně jednoho britského důstojníka. Anglán ale za mnou přišel a řekl, že je mu ctí, že mi mohl udělat místo.“

Karel Pospíchal

Karel Pospíchal se narodil 23. března 1913 v Dačicích. V roce 1936 absolvoval poddůstojnickou školu v Chebu, k létání se dostal o rok později v pilotní škole v Prostějově, ve výcviku pokračoval v Olomouci. První zkušenosti s letadly však zažil již v roce 1932 na letišti v Otrokovicích. Vypuknutí druhé světové války jej ale, na rozdíl od většiny jeho druhů, nezastihlo v protektorátu, ale na Dálném východě, jako zaměstnance Baťových závodů. „Takže místo do Vancouveru, kam jsem byl odeslán, jsem plul zpět do Evropy.“ Na pobyt ve válečné Francii nevzpomínal rád. „Francouzské ženy si stěžovali, že jejich manželé musí na rozdíl od Čechů na frontu.“

Po pádu země galského kohouta se mu podařilo dostat na palubu lodi plující do Británie. „Trvalo asi sedm dní, než jsme dopluli do přístavu Falmouth. Jídlo jsme měli jednou denně. A jen burské oříšky. Do konce života je nemohu vidět.“ V přístavu v hrabství Comwali na jihozápadu Anglie jej „přivítali“ stěžně potopených lodí, trčících nad hladinou…

Do britského Královského letectva byl přijat v Cosfordu 25. července 1940. Záhy se stal příslušníkem 311. československé bombardovací perutě. Zúčastnil se více než dvaceti náletů na Německo.

Karel Pospíchal

„Létali jsme nad Německem, abychom žili. My, kteří jsme přežili, jsme měli štěstí.“ Nikdy jim pilotovaný bombardér nenapadli němečtí noční stíhači. „Buď se vyhýbali oni nám, nebo my jim. Díky bohu!“ Aby slyšel případné výbuchy granátů nepřátelského protiletadlového dělostřelectva, nechával si vždy pootevřené levé okénko svého stroje. „Proto dnes na levé ucho téměř neslyším,“ vysvětloval často svoji velkou nedoslýchavost.

Během války měl však naštěstí čas i na trochu úsměvnější zážitky. „ Na základně v Tallbeny se chtěla jedna wafka se mnou při cvičném letu proletět. Vše šlo hladce, nastoupila na konci ranveje. Ale na řídící věži si toho někdo všiml a nahlásil to. Velitel perutě nařídil okamžitě zavříti. Nakonec to skončilo jen mým přeřazením na místo druhého pilota. Velitel letiště to přivítal se velkou radostí. Wafka, dcera místního starosty, byla středem jeho zájmu…“

V roce 1943 byl odvelen na Bahamy, základnu v Nassau, aby absolvoval výcvik na nových čtyřmotorových bombardérech Consolidated Liberator. „Byli jsme daleko lepší než Američané, uměli jsme přistávat na krátko, oni využívali celou přistávací dráhu.“ V Karibiku bydlel u českých starousedlíků a měl čas i na zábavu. Dokonce se setkal s manželkou bývalého krále Edwarda VIII., vévody z Windsoru. „Na večírku, pořádaném pro celou leteckou základnu, byla i vévodkyně z Windsoru. Kamarádovi Josefu Košťálovi se líbila a chtěl ji požádat o tanec. Ta pro tebe není, varoval jsem jej. Josef, bohužel, při mé havárii ve Skotsku zahynul.“

Po válce se, na rozdíl od naprosté většiny svých druhů, nevrátil do osvobozeného Československa, ale zůstal ve Spojeném království. Britské občanství dostal bez problémů. Věnoval se obchodu, dovážel například zboží z Jugoslávie, ale na létání nikdy nezapomněl Ostatně během své kariéry pilotoval celkem 47 typů letadel.

Karel Pospíchal poctivě uschovával svůj Pilotní deník i další předměty, připomínající dlouhé lety nad Německem i hladinou moří.

Vždy podporoval „československé“ spolky, které v Británii vznikly. Pomáhal Obci legionářské a schůze

V Duxfordu na Air Show v roce 1999 sledoval bedlivě umění svých následovníků.

Svazu letců svobodného Československa, jehož byl dvacet let jednatelem a předsedou, si bez něj lze jen těžko představit. Po listopadu 1989 byl povýšen do hodnosti generála, u příležitosti svých devadesátých narozenin dostal rovněž kordík ministra obrany České republiky. Karel pospíchal zemřel 7. července 2006, pohřeb se konal o jedenáct dní později v londýnském krematoriu v Golders Green. Urna s jeho popelem byla uložena v neděli 29. října 2006 na hřbitově v Brookwoodu.

Z časopisu Historie a Vojenství, 4/2006, Jaroslav Beránek.